Lupus. Latinsky vlk. Podle indiánskýho přísloví v sobě každej máme tyhle psiska dvě. Je todno dobrý a bad guye. Vyhraje ten, kterýho krmíš. Jeden čas měl v mý smečce převahu ten vzteklej, napůl šílenej, s pěnou u huby. Živila jsem si Lupus. Svojí autoimunitní chorobu.
Kloubní hyperdebilita
Jsem hypermobilní. Máme to v rodině. Ségra vyhrála už řadu sázek s tim, že si prej nedokáže olíznout loket. V extrémních pozicích, kde by se jinejm podvrtávaly kotníky a vyskakovaly klouby z jamek, jsem já byla pořád v pohodě.
Pravda. Občas mě ty klouby bolely. Řízenim osudu a zdravotnický mašinérie jsem skončila v revmatologickym ústavu. Začaly nekonečný dýchánky v čekárně s armádou důchodců. Tam mi na to přišli. Jak jednou páchneš k doktorovi, vždycky ti něco najde.
Temná síla v krvi
Existují dva případy, kdy vlk nadměrně zabíjí. Může se stát, že zabíjí bez rozmyslu v případě vztekliny nebo psinky. Nadměrné zabíjí také v období hladu.“
V mý krvi kromě nezanedbatelnýho množství midichlorianů vyčmuchali i slušnou dávku autoprotilátek. Přestože jsem nesplňovala všechna kritéria (já musim mít vždycky něco extra, já vim), tak to mělo nejblíž k lupusu.
Systémovej lupus erythematodes. Zákeřná bestie s krvelačnýma očima. Slídí v temnym lese a číhá na svý nebohý oběti, aby je mohla rozsápat. Vlčice, co hladověla příliš dlouho, až jí utrpení začalo bavit. Tahle obluda chce vidět svět v plamenech.
Děsivě definitivní
Lupus je údajně nevyléčitelná nemoc. Daj se zmírňovat příznaky a částečně jí držet na uzdě, aby mě neohlodala až na kost. To je ale všechno. Nikam neuteču. Nikde se neschovam. Děsivý. Děsivý a definitivní. Odporný D na druhou.
Unaven k smrti svojí rolí
U mě se to konkrétně projevovalo předevšim obrovskou únavou, neschopností a nechutí cokoliv dělat. Pro nezastavitelnýho válečníka vyhlídka na h*vno. Na učňáku jsem se na dlouhý hodiny zavírala na záchod. Buď jsem spala, nebo seděla a čuměla do zdi.
Nad vodou mě držela jen vůle z oceli a mý dílenský comrades. Nenechali mě padnout. Tak jsem dodělala výučák i se zakouslym vlkem. Doteď si ale pamatuju ten nezájem žít, radovat se. Pocit, že umíram zaživa. Hnus.
Totální autodestrukce zaručena
Autoimunitní onemocnění znamená, že jsem sama proti sobě. To, co mě vraždí, je uvnitř. Jsem to já. Chovám se autodestrukčně. Usiluju o samozničení. Jak terminátor, kterej splnil svojí misi. Nebo hůř jako terminátor, kterej nikdy žádnou misi ani neměl. Vadnej zmetek. Ostuda celý série.
Bílý krvinky napadaj mý vlastní buňky. Nepoznaj, kdo je ještě nepřítel a kdo už jsem já. To byl vždycky můj největší problém. Nepoznat hranici. Nehlídat svoje hradby. Ocaď, pocaď, sem už rozhodně ne, Kláro. Jet na plnej knedlík, přes svý možnosti. Přepínat sebe i svý tělo až k prasknutí.
Uzdrav se sám, brouku
Nespoutaná příroda nás však učí, že budeme přijímat výzvy tak, jak se dostaví. Když jsou vlci loveni, neříkají: „Ach ne!“ Předstírají útěk, skáčou, běží, ukrývají se, hrají si na mrtvé, brání se, chovají se tak, jak je třeba.“
Když mi někdo řekne, že něco nejde, že to tak prostě je a musim se s tim smířit, otvírá se mi v kapse soudek s prachem. Na mě si nepřijdete. Když to nevyléčíte vy, budu to muset udělat sama. Pátrala jsem na vlastní pěst. Jak to s těma vlkama teda je? Opravdu jsou to takový svině?
Jen tak si běžet…s vlky
Vlčice jde dál bez ohledu na nemoc, stísněnost, samotu, strach nebo slabost. Poběží i se zlomenou nohou, dokud nenalezne vhodné místo, léčivé místo, místo, kde se jí bude dobře dařit.“
A pak se ke mně dostaly „Ženy, co běhaly s vlky“. Pro většinu žen přelomová kniha. Oslava divokosti a intuice. To je všechno moc hezký. Já jsem však zběsile hltala všechny pasáže o vlcích. Byla jsem nadšená, jak úžasný tvorové to jsou. Tak proč mě ten můj tak drtí? Je to nutný, kámo?
Sežrat se navzájem
Zjistila jsem, že ne všechny indiánský přísloví stojej za to (nic proti indiánům, zdravim indiány). Mám v sobě dva vlky. To jo. Jeden je dobrotisko až na kost. Druhej je ten pološílenej zmrd. Když ho ale nebudu krmit, co se stane? S velkou pravděpodobností nakonec šílenej hlady sežere klaďase. Nebo mě a budu nahraná.
A vůbec! Oba jsou to mý vlci. Oba potřebuju. O oba se musim starat. Proč by jeden z nich měl hladovět? Proč by jeden z nich měl chcípnout? Pojď sem, ty bestie, však jseš moje. Tak pojď. Neboj. Podrbu tě za ušima.
Světlo i tma v nás
Intuice, stejně jako vlk, má drápy, jež roztrhají a přidrží, má oči, které vidí skrz ochranné štíty persony, má uši, které slyší dál než běžný lidský sluch.“
A tak jsem ho přijala. Přijala jsem, že v sobě mám i temnotu a destrukci. Že se sice mám ráda a stojím za sebou všema deseti, ale ne vždy se podle toho chovám. To je v pořádku. Vim to a budu se hlídat.
Budu milovat a ctít oba svý vlky. Nejen Lady, ale i Trhej. Nejen lásku a dobrotu, ale i vztek, žárlivost a agresi. Žádnej vlk nepřijde zkrátka. Protože i tohle jsem já. A některý skvrny holt nevypereš, aniž bys zároveň neprodřel triko.
Vole brzdi
A protilátky začaly mizet. Mám je tam ve stopovym množství pořád. Jako výstražnej prst, kterej řiká: „Vole brzdi! Hele, na tohle, Kláro, už dneska ser. Běž si odpočinout. Nechce se ti dneska nic? Tak nic nedělej.“ Ale nijak mě to neničí, nijak mě to nežere.
Hlídej si svou smečku
Když napadne sníh a přijdou vánice, osamělý vlk zahyne. Ale smečka přežije.“
Můj zlovlk občas cení zuby, ale smečka ho potřebuje. Já ho potřebuju. Bez něj jsem slabá. Nejsem kompletní. Když jde do tuhýho, je první, kdo jde nepříteli po krku. Je to on, kdo mě hryzne až do krve, abych nevlítla do pasti. On brání mý hranice.
Tak mu občas popustim uzdu a nechám ho vyřádit. Vlk se nažere a já zůstanu celá. Je klid. Díky němu nejsme s klaďasem sami. A jak víme, když napadne sníh, samotnej vlk nejspíš zemře. Přežijem jen jako smečka.
Čau. Jsem Klára a jsem tak trochu mimozemšťan. Přicházím v míru.
Píšu blog Spocklidem – moje životní průsery a life-hacky: jak se zvednout, když ti život dá přes hubu, jak k sobě být laskavej a být v pohodě s tím, že občas v pohodě nejsi.
P.S. Bacha na popkulturní odkazy! Nerdský kořeny nezapřu. Navíc mám neslyšící dceru a to je občas slušný sci-fi. Více zde.
