Klára Svobodová Spoklidem

Menu

Výcvik padawanů aneb i mistr Jedi se někdy utne

spocklidem padawani

Než se z vás stane právoplatnej rytíř Jedi, čeká vás celkem přísnej a zdlouhavej proces. Neni to sranda. Krev, pot a slzy. Třeba zkouška utrpenim rozhodně neni pro každýho. Ale pravdou je, že pak jste připravený opravdu na všechno. Z nezkušenýho padawana se stane opravdovej hrdina, kterej bude republiku bránit až do konce.
S rodičovstvim je to podobný. Až na pár nepatrnejch rozdílů.

Tak za prvý. Jste do toho hozený rovnou. Žádnej výcvik. Žádná příprava. Je úplně jedno, kolik kurzů navštívíte a kolik knih si zodpovědně předem přečtete. Skoro všechno vám bude sborem k prdu. Většinu času totiž budete zběsile improvizovat, vařit z vody a zuby nehty se držet příčetnosti.
Žádnej učenej Obi-Wan z nebe nespadl. Bohužel.

Žádnej Jedi za zadkem

Za druhý jste většinou bez podpory. Za zadkem vám nebude stát ani neustále klidnej a laskavej Qui-Gon Jinn. Vlasáč jeden hippiesácká. Ani šarmantní Obi-Wan Kenobi. Ani roztomile přemoudřelej Yoda. Na Mace Windu a jeho jedinej fialovej světelnej meč ve vesmíru můžete taky rovnou zapomenout. Nikdo vás tim neprovede.
Jedete v tom sami. Na vlastní pěst. Cvičíte svýho padawana, i když nejste ani zdaleka mistr. Často metodou pokus omyl. Snažíte se ze všech sil. Děláte to, co pokládáte za správný. S dobrym úmyslem. A pokaždý s nejistym výsledkem. Můžete jen doufat, že se váš padawan ve světě neztratí a že se bude vždycky držet tý správný strany Síly.

Horší jak boj s droidama

Nedávno jsem měla fakt těžkej den. Náročnej jak boj s droidama ve slévárnách na Geonosis. Skončilo to tak, že jsem seděla zhroucená na zemi. Hystericky jsem brečela (ano, nestává se mi to často, leč stává se to, keep it real) a v zoufalství ze mě lítalo na všechny strany:
„Proč já? Proč zrovna já mam takhle zk*rvenej život? Proč jsem vůbec kdy měla děti? Jak jsem si mohla byť na chvíli myslet, že to zvládnu? Dyť to neni vůbec pro mě…“ A bla, bla, bla bla…

Sedim tam na zemi. Všude kapou slzy i sliny. V tom se mě dotkne nějaká ruka. Bašák. Pohladí mě po předloktí a v ruce vítězně drží svůj kapesník. „Bášo, jseš moc hodnej. Ale já vám nebudu nudlat do vašeho hodobóžovýho kapesníku. Já si pak zajdu pro kus toaleťáku.“
„Toaleťák? Chceš?“ A odběhne.
Mezitim se připlíží i padawanka Fína. Rychle mě pohladí, aby se neřeklo a zase odběhne. Nechce nic riskovat. Vysoká koncentrace midi-chlorianů v krvi jí radí nedráždit hada bosou nohou.
Za chvíli přiběhne Barnabáš a přitáhne mi celou roli.

Na svý padawany nedam dopustit

A tak to je. Složitej, téměř nepřetržitej, proces s nejistym výsledkem. Nikdy nebudeme vědět, že to děláme správně. Jestli teda vůbec něco jako „bejt správnej rodič“ existuje. S tou stranou Síly si taky nemůžem bejt úplně jistý. Ale když je celej svět totálně špatně a oni vás pohladěj a přinesou vám toaleťák, je to dobrý.

Obsah

Sdílejte článek
Facebook
WhatsApp
Email
Threads

Připoj se do našeho vesmíru

Aby se ze mě nestala zombie, je dobrý mě občas pozvat na kafe a větrník. Pokud vám mé texty dávají smysl, připojte se k mojí komunitě na Forendors

Získáte:
forendors panel