Vyhoření. Další fantomová diagnóza. Nikdo jí pořádně neviděl, ale pořád se o ní zasvěceně hovoří. Je to jako studovat encyklopedii dinosaurů. Je to obrovský, mnohavrstevný, fascinující, ale taky hodně vzdálený. To se mi nemůže stát. Že ne? Nemůže. Dokud mi to dobře mířeným úderem nezlomí nos.
Stačí chvilka…
Před chvílí jsem doladila a sestříhala GIF pro hlasovej kongres, rozhodila další upoutávky na Buddhu, dopsala pár otázek k rozhovoru, umyla jeden pokaděnej zadek, připravila svačinu. Nasnídat jsem se ještě nestihla. Zuby? Snad stihnu před odjezdem pro Fínu do školky. Teď tu sedím. Za neustálýho recitálu s procítěným alikvotním doprovodem o tom, kterej legovej živočich zrovna žere toho druhýho, se snažím psát tenhle text. O čem že to vlastně? Jo, vyhoření. Dokonale absurdní. TýHelePocemKamDeš.
…a CVAK
Hranice mezi tím, kdy mi věci, který mám ráda, přinášejí radost a pocit naplnění a kdy mě začínají požírat zaživa, je tenčí než páteř Petyra „Malíčka“ Baelishe. Existuje-li vůbec. Všechno, čím jsem se dneska zaobírala, miluju. Miluju svojí rodinu. Miluju svojí práci. Pravda. Utírání pokaděnejch zadků mě teda do extáze nepřivádí, ale rozumíme si. Problém je, když se to nastřádá, nakupí. Pohybuju se pak na velmi ostrý hraně. Ze vší tý horečný činnosti mi najednou může v hlavě přecvaknout.
Bolševickej nok
Telefon spláchnu do záchoda, počítač rozdupu na prvočástice a vyhodím z okna, dítě i s nočníkem nechám tak, jak jsou, a zamknu se v koupelně. Všechny ty krásný věci se slepí v jednu obrovskou oslizlou kouli. Takovej bolševickej nok, kterej mi tak maximálně zaskočí, když se ho pokusím spořádat. Uvař si to, jak chceš, Kláro. Před konzumací to ale řádně naporcuj. Oslizlost snížíš na minimum a nezadusíš se.
Zvyšovat nálož
Velký nadšení přináší víc činností, víc akce. Palivo natankovaný v jedný misi mi dodá drajv do dalších projektů. Vyrobená energie mě nutí makat víc a víc. Ještě tohle. Ještě tohle. A tohle zvládnu taky. A tohle si taky přidám. Pomalá, tím nebezpečnější, poprava. Kdybych si na hřbet najednou hodila padesát kilo, tak si toho pravděpodobně všimnu. Ale tu gram, tu kilo, tu dvě nezaregistruju. A najednou mi rupnou záda. K mýmu nemalýmu údivu. Vždyť včera jsem byla ještě v pohodě.
Bejt jako Daidalos
Mý sny jsou jako slunce. Přitahujou mě, hřejou, dávaj mi křídla. Ráda bych se ale naučila ve vzduchu fungovat spíš jako Daidalos. Lítat s rozumem. Nenechat fištróna v bezpečí na zemi a pak se divit po každý turbulenci. Bejt jako Ikarus a spálit se tím, co miluju, je fakt blbý. Smutný a nekonečně blbý. Každým tím makej, dělej, nezastavuj se, se mi křídla taví o další kousek a hrozí, že se zřítim do hlubiny.
Chytrý tělo vrací úder
Já mám naštěstí strašně chytrý tělo. Skvěle mi kompenzuje moje dementní ikarovský sklony. Když to rozjezdu ve velkym na několika frontách, tak mi pak třeba přestanou fungovat šlachy na rukou, nebo se zablokuje lopatka. S obojím se dá ještě nějakou dobu jet. S rukama pár dnů i tejdnů. S lopatkou i půl roku. Pak to ale jednoho dožene. A zastaví. Sedni, blbečku. Přestaň se chovat jako k*kot. Zabrzdi a vypni ten podělanej warp, nebo bouchneš.
Na warp s rozumem
Kdy se používá warp? Pan Sulu potvrdí, že v případech, kdy se potřebuješ rychle dostat pryč. Daleko od nepřátelský palby, pryč z nebezpečný planety. Na chvíli letím nejvyšší možnou rychlostí, abych se dostala do bezpečí. Na nezbytně nutnou dobu máknu na hraně svejch možností, abych zachránila posádku, loď, potažmo sebe. Nedělám warp pro warp. To je hovadina.
Vlak do Bradavic mizí…
Vždycky jsem si myslela, že když přestanu, když se zastavim, tak se něco stane. Něco strašnýho. Zapomenu psát, když vynechám tejden. Půjde mi to hůř. Už nenaskočim. Spěšnej vlak do Bradavic zmizí někde v dálce a pokud nemám k dispozici fotříkův Ford Anglia, jsem v řiti.
…a nic se neděje
Je pravda, že odpor se mírně zvýší. První řádky po delší době jsou těžší a chce to disciplínu zase začít. Budu-li si ale za každej den odpočinku odsypávat trochu vůle stranou na horší časy, dojdu vlastně ke stejnýmu číslu. Větší množství, ale jednorázově. Jinak se nestane vůbec nic. Svět se nezboří. Zombie nezaplevelí zemi. Bratři Křížkové nevytvoří nové hudební těleso (snad!).
Vyřadit kvalt
Učím se občas sestupovat níž. Plachtit lehce nad zemí. Někdy si ty křídla sundat úplně. Vyřadit kvalt a nechat motor běžet na volnoběh. Případně káru odstavit na chvíli u krajnice. Přináší to řadu výhod. Osvěžení, nový pohledy, inspiraci, naději a spoustu dalších hovadskejch nápadů. Lepší chvíli nedělat nic, než pak už nedělat nic nikdy. Lepší dát si volno od psaní (sem si dosaď čokoľvek dle libosti), než to psaní začít nenávidět.
Hoř, plamínku, udržitelně
Říká se, že je lepší shořet než vyhasnout. Souhlasím. Mít na výběr jen z tohoto, asi volím maximální warp a hrdinnej odpal, než jít k ledu. Hoř, plamínku, plápolej, tupou sílu, udolej. Když ale můžu vybírám si třetí možnost. Hořet udržitelně. Tak, aby mi to nezhaslo, ale abych zároveň nebouchla. Bejt ready zařadit maximální warp, bude-li třeba, ale nenakládat si víc, než unesu. Aby se mi kráčelo hezky. Nebo lítalo. S plnou krosnou se totiž lítá fakt blbě.
