Kocour. Moje nejoblíbenější postava z Červenýho trpaslíka. Bezbřehej egoista, co myslí jen na sebe, na sebe a taky na sebe. Požitkář, pro něhož v počtech potěšení a slastí na osobu neplatěj lidský měřítka. No, nejsme si moc podobný. Povahou určitě ne. Možná právě proto ho mám přilíplýho na stehně. Jako constant reminder, že i já občas můžu vylézt ze svý mnišský cely řádu sebevražednejch rytířů a stát se na chvíli jím. Felis sapiens. Kočičákem.
Železnej Zekoun
Jsem člověk železný disciplíny. Organizovaná. Houževnatá. Ke svým cílům se systematicky prosekávám takřka přes cokoliv. Jsem zvyklá na problémy i příkoří všeho druhu. Ne snad, že by mě nedokázaly potrápit a nasr*t. To dovedou a taky tak činěj. No jéje! Jen co je pravda. Nic z toho mě ale nedokáže na delší dobu vyhodit z konceptu, nebo odradit z cesty.
To máš do výbavy
Jsem za tyhle vlastnosti vděčná. Opravdu. Těžko říct, jestli jsem se s takovou výbavou narodila, nebo jsem se k ní propracovala. Za každou překážku, trochu staminy. Tumáš. Zpátky do hry. Vím ale jistě, že zadek mi v životě zachránila už mockrát. Můžu kráčet zapovězenejma stezkama tam, kam člověk dosud nevkročil. Nebo zažívat to, co už zažilo nehorázný množství lidí, jen jsem netušila, že se to může přihodit i mně. A všechno to, co mi život upeče, přežít.
Survival mód
Horší je, že si často neuvědomuju, že bezprostřední nebezpečí už pominulo a že se můžu na chvíli beztrestně vysypat ze survival módu, ve kterým jsem se doplazila s vyhřezlejma střevama do bezpečí hradeb rodnýho hradu, s jedním dítětem na zádech a druhým v náručí. Nějak se nedomáknu, že by už bylo záhodno přepnout se do běžnýho režimu, ve kterým můžu jen tak bejt.
Dolce far niente
Nedělat nic. Sladký nicnedělání. Dolce far niente. Maňana. Jen tak sedět, čumět do blba, za ničím se nehnat. Užívat si prostej fakt, že jsem naživu a že vypadám dobře. Ne. Vypadám víc než dobře, vypadám nebezpečně…a jak vypadám teď?
Vděčnost v poklusu
Fakt, že jsem naživu oceňuju poměrně často, ale většinou ne jen tak. V klidu to neumim. Zvládám to v poklusu. Třeba když se sprintem snažím dohnat Fínu, která běží do silnice pod kola tramvaje, protože přesně tam přistál holub, se kterým se chtěla kamarádit. S Barnabášem v náručí samozřejmě, protože ten takovou rychlost nedokáže vyvinout ani ve vakuu.
To jsou ty chvíle, kdy stejně jako členové noční hlídky cejtím každej kamínek pod tenkýma podrážkama svejch služebních sandálů a vnímám život na plný koule. Co na tom, že je to za rychlýho startu se zátěží. Znamená to, že ještě můžu běžet. Co chtít víc.
Kořínky a cikorka
Jenže jsem se tak moc naučila počítat s málem, že žeru kořínky i v momentě, kdy je na stole naporcovanej mamut (s láskou půjčeno od matriarchy). Jsem na sebe tak skoupá, že si nedopřeju luxus, ani když můžu. Nadále jím z oprýskanýho ešusu a vařím si kafe z cikorky.
Do time managementu hnojůvku
Učím se to. Učím se, že i když je můj život pestrou kombinací extrémních prožitků, nemusím mít všechny zbraně neustále nabroušený a v pečlivě naolejovanejch kůžích připravený okamžitě k použití. Můžu sem tam s pocitem zadostiučinění hodit menší bombu hnojůvku do svýho nadupanýho time managementu.
Time management je fajn. Jsem ráda, že ho mám. To jo. Bez něj by se mý dny rozprskly v jednotlivý roztřesený sekvence zběsilosti, že nic nestíhám. Sakra, tohle už nedodělám. Už jsem dávno měla bejt na cestě. Já ještě nejedla? Ok. Najím se jindy, no. Sebekázeň někdy sice bolí, ale dává tomu chaosu určitou fazónu a řád.
Den k dobru
Stejně tak je ale fajn se občas prostě vypnout. Blackout. Zapálit to do list a upíct si na něm maršmeloun, nebo rybku mňamku. Pak jí v klidu zbaštit a sobecky se s nikým nerozdělit. Občas to, co musím udělat dnes, je třeba odložit na zítřek a mít hned den k dobru.
Den, kdy se můžu válet a číst si, nebo si schrupnout, abych měla sílu na hlavní spánek dne. Den, kdy se vykašlu na neustálý fundovaný dialogy o všech hovadinách ve svým okolí, aby se Fínce rozvíjela řeč. Bude se rozvíjet i tak. S krátkou pauzou se mý logopedický snahy nezhroutí. Ostatně ani svět ne.
Označkovat si čas
Na čas, kterej mi byl dán a jehož délkou si nikdy nebudu jistá, se nebát přiměřeně použít Kocourovu značkovací taktiku. „Tohle je moje, to je moje, a tohle všechno je moje.“ Je jasný, že budu vždycky spíš Aragornskej suchoprd, kterej si tak maximálně dopřeje jednou za uherskej rok dýmku U skákajícího poníka, než hippiesáckej věčně happy Tom Bombadil, co jede v matroši, o kterým se nám ani nesnilo. Ale můžu Kocoura občas vypustit ze stáze. A po troškách pracovat na svý vlastní verzi požitkářství.
Požitky 2.0
Přivázat děti ke kandelábru a jít se na chvíli načuchat vůně starejch knih do antikvariátu. Dát si vrchovatou lžičku medu a sledovat, jestli mi tou koncentrovanou sladkostí bouchne hlava. Sundat si boty a šlápnout do louže, nebo do bahna. Čvacht. Hlavně nemyslet na to, že to jsem já, kdo to pak bude mejt. Vylízt na kopec k ruinám a v krátkým okamžiku bezčasí, než mi naběhnou plíce i mozek, si podle dispozice představovat, jak to tam kdysi vypadalo. Udělat si kafe jen proto, že ho chci čuchat a ne pít. Smysl jako smysl…
Vypusťte Kocoura
Takže. Ti, z vás, co jsou na tom stejně jako já. Teď hned opustit survival mód. Okamžitě vypusťte Kocoura. Vám ostatním nemusím říkat vůbec nic. Vy se někde s pocitem „tohle je moje blejskátko a věř mi, že ho budu bránit zuby drápky“ ulejváte už teď. Maňana.
