Asi jste už poznali, že nejsem vždycky stoprocentně vyzenovanej tvor. Vztek je můj průvodce. Věrnej jako pes. Někdy je u nás každej den. Někdy se neukáže i řadu tejdnů. Ale zákonitě se objeví vždycky, když ho nejvíc potřebuju. Zní to absurdně? Možná. Ale nebojte. Ještě jsem se nadobro nezbláznila. Vztek totiž může bejt i kámoš. Fakt.
Láska po italsku
Můj vztah se vztekem je jednim z těch komplikovanějších. Nebyla to láska na první pohled. Ani na druhej, třetí, čtvrtej…Vyrovnávala jsem se s nim dlouhý roky. Mít ho ráda pro mě nebylo vůbec snadný.
Jak důležitej je a jak moc mi může chybět, jsem častokrát zjistila až ve chvíli, kdy nadobro zmizel a mně zbyla jen odevzdaná rezignace. To je pěkná mrcha. Jako mozkomor postupně vysává každou hezkou vzpomínku. Dokud nezůstane absolutně nic.
„Hulku, vrať se! Prosim.“
Malej zuřivec
Jako malá jsem bejvala pořádnej vztekloun. Takovym tim nenápadnym introvertnim způsobem. Uměla jsem se mistrně seknout, trucovat jsem zvládala na jedničku. Někde cestou jsem o svojí vztekací superschopnost přišla. Nevim, jestli mi někdo něco řekl. Je to dost možný. Věty o hodnejch holčičkách tenkrát frčely.
Výsledek byl, že jsem došla k přesvědčení, že jako zuřivce mě nikdo nebude brát vážně, nikdo mě nebude mít rád. Se vztekem byl na dlouho konec. Zapovězená věc. Tabu. Finito. Naučila jsem se ho dusit pod poklicí, usmívat se u toho a v duchu skřípat zubama.
Hlídat dinosaury
Vysvobození přišlo kolem dvacítky. Začala jsem hlídat děti. Hned můj první exemplář byl divočák par excellence. Když chtěl, tak to tam poslal. Žádný ciráty. Třísknul sebou o zem, kopal kolem sebe hůř než stegosaurus v zácviku a ječel při tom jak zapíchlý prase. Že jsme zrovna v krámu plnym lidí? No a co? Pohoda.
Sedla jsem si k němu a čekala, až ho to přejde. Nic jsem mu neřikala. Netlačila na něj. Zkoušeli jste někdy tlačit na Hulka? Pěkná blbost! Za chvíli ho to přešlo. Chytnul mě za ruku a šli jsme.
Hulk se vrací
Po několika scénách mi to došlo. On se může vztekat! Dovolila jsem mu to. Nedělam z něho před všema blbce. Neshazuju ho. Nejsem na něj hnusná. Jenom tam s nim jsem. Aby si neublížil. Aby věděl, že i jako rudej, uvztekanej kluk je v pohodě. I tak ho beru vážně. Když jsem to dovolila jemu, proč bych se nemohla vztekat i já?
Jaká úleva! A tak se Hulk vrátil.
Později, při každodennim soužití s Fínkou a Barnabáškem tenhle zelenej vazoun narostl do obludnejch rozměrů. Nebyla to scéna jednou za čas, když na pos*anýho i hajzl spadne. Výbuchy byly na dennim pořádku. Někdy jsem se skoro nepoznávala. Často jsem si připadala hrozně a neschopně.
„Ty vole, to už jako nic nevydržim nebo co?“
Musela jsem si na jeho všudypřítomnou zuřivost zvykat. A naše sžívání byl proces. Monstr proces.
Spíš něco jako Thor
Ke vzteku můžem mít řadu výhrad. To jo. Třeba neni něžnej. Ani trochu. Spíš je jako Thor, když tříská nádobim a rozbíjí půllitry.
Často neni ani příjemnej. Neřiká to, co chcem slyšet. Nikdy. Absolutně ho nezajímá, že se od nás očekává, abychom pozvali Pavla na večeři.
„Ten chlap nás štve a ty jeho pitomý kecy poslouchat nebudem.“
Míra snesitelnosti je v přímý úměře k naší schopnosti bejt k sobě upřímný. Čim víc si chcem mazat med kolem huby (a pro jistotu si ho párkrát kápnout i do oka), tim víc nás bude tenhle nonkonformní křikloun drtit.
Vztek je zlaťák
Vztek má ale i svý dobrý stránky. Tak například je velmi, velmi loajální. Vždycky stojí na naší straně. Poctivě chrání naše hranice. Když je s náma a my se rozčilujeme, můžem si bejt naprosto jistý, že jsme je někde překročili. Někde jsme na sebe zapomněli. Jednou, dvakrát. Možná jsme s tim zvládli žít i roky, než to bouchlo. Podle toho, jak moc jsme na sebe kašlali, tak velkýho Hulka můžem čekat. Nakonec vždycky přijde. Nenechá nás v tom.
Vztek je prostě kámoš. Možná nejlepší, jakýho máme. Nikdy nezklame.
A že je to vztekání zbytečný? Že tim nikdy ničeho nedosáhnem? Je fakt, že abychom se hnuli, udělali něco jinak, líp, musíme se nejdřív uklidnit.
ALE! Nejdřív musíme vědět, co je špatně, co nás štve a tim pádem, co je potřeba udělat. Takže ne. Vztek neni zbytečnej.
Když ho odmítáme jsme jako Gandalf, co zdrhá před Balrogem, máchá mu holí před ksichtem a řve: „Neprojdeš!“ Dokud se neotočíme, nepřijmeme ho a nenaučíme se s nim žít, tak zůstanem navždy šedym umaštěnym dědkem. O sněhobílym plášti si můžem nechat jenom zdát.
Vztek je dobrej. Fakt. Přijala jsem ho za svý. Díky němu vždycky vim, na čem jsem. Když řvu, najednou zjistim, že nechci zabít svý děti, ale vadí mi, že jsem už skoro den nic nejedla. Příště už se třeba najim včas.
Když vzteky dupu do polštářů a ryčim u toho jak armáda skurutů, tak se nezlobim na Fínu, že nechce dělat logopedii, ale potřebuju bejt aspoň chvíli sama bez dětí. Až budu dupat příště, tak se tomu třeba i zasměju. Jo! Vypadá to fakt směšně. Každopádně se hnu z místa.
Dovztekat se k zenu
A pak přijdou dny, kdy se nemusim vzteknout vůbec, protože mý základní potřeby jsou naplněný. Postarala jsem se nejen o všechny okolo, ale hlavně sama o sebe.
Hulk i Thor odpočívaj v klidu s nohama na stole. Sem tam mě pyšně poplácaj po rameni.
Jestli jste mistři zenu, nerozhodí vás nic, myslíte to opravdu upřímně a nehrajete na všechny kolem jenom habaďůru, tak gratulky!
Pokud se občas (často, pořád…) vztekáte, tak buďte v klidu. I vzteklej pes je skvělej přítel. A lepší si dát taneček s Hulkem, než políbit mozkomora.
A jak to máte vy? Vztekloun nebo zenmistr?
