Operace Petragun aneb tři důvody, proč milujeme Legii

V Operaci Petragun jsem konečně rozklíčovala, proč je Legie tak skvělá a proč ji vlastně čtu. Podvědomě jsem to tušila od začátku, teď jsem to konečně vyslovila nahlas. Dost mi v tom pomohl Kapitán Bouchač a jeho „Není to žádný Shakespeare, ale funguje to vždycky.“

Čas na Legii

„Takže vy hovada, každej vesmírnej bazmek má pár zásadních tlačítek, na který musíte sahat, a pár takových, na který, vy opice, sahat nesmíte.“

Překvapilo mě, že mi kolikrát doma přistál nový díl a ležel mi v knihovně i pár týdnů či měsíců, než jsem ho přečetla. Nebylo to tím, že bych se na něj netěšila. Pominu-li fakt, že čas na čtení je vzhledem k délce lidského života a počtu nepřečtených knih v knihovnách určitých jedinců (včetně mě!), chiméra, nebyl problémem ani ten. Ostatně jeden díl Legie přelouskáte v klidu za den či dva, aniž byste se museli zvlášť snažit.

Každý díl zkrátka vždy čekal na svou příležitost. Angličané mají čas na čaj, Kubánci na doutník a my obyčejní smrtelníci máme čas na Legii. V čem je teda Legie tak božská a proč ji čteme?

Geniální duo

„Vždycky jsem si myslela, že hvězdy nepáchnou jako adadské výkaly, ale chápu, že ty máš vlastní způsoby, Moravče.“

První, co by každého napadlo, je sféra génia dua Kotleta – Sněgoňová. Milujeme jejich knížky a milujeme je. Kdyby se náhodou někdy rozhodli, že přestanou psát a odstěhují se na venkov pěstovat tuříny, nastane jeden ze dvou scénářů. Buď se nedožijí ani usednutí do vlakového kupé, nebo jim to odpustíme a do konce života budeme u domácího oltáře uctívat to, co za sebou zanechali. Nápojem dle vkusu dané rasy a trochou toho prdění, které se zdá společné všem druhům.

Vtipy bez rizika přesocializování

Jak jsem zjistil, některé vesmírné druhy vůbec neznaly koncept fabulace a vyprávěly si jen pravdivé příběhy nebo ty, o nichž věřily, že pravdivé jsou.

Dalším důvodem je, že je to neskutečně vtipný. Fakt že jo! Je to jako sednout si v hospodě s místním vypravěčem vtipů. Nemám na mysli takový to trapný setkání, kdy se k vám přimotá obtížná existence „Hooj, já sem Michl“ a všichni okolo si odfouknou, že tentokrát to slíznul někdo jiný. Spíš vzácnou chvíli, kdy atmosféra místa a okamžiku udělá své a vy se smějete, i když k tomu jinak nemáte moc důvodů. Tady navíc s tím rozdílem, že nemusíte být namol a čtete si to v klidu doma, tudíž riziko přesocializování je minimální.

Když jsi v řiti…

Někteří vypadali sotva na sedmnáct, jiní už překročili šedesátku. Ale každý měl v očích jasné odhodlání nakopat enlilům jejich modré prdele.

Knížky ze série jsem si vždycky intuitivně (gut feelings, bráško!) brala do ruky pokaždé, když hrozilo, že budu v řiti, nebo jsem v té řiti byla. Tím nejpodstatnějším důvodem ze všech je tedy naděje. Říkala jsem si, jestli za to nemůže moje podlomená psychika, že to slovo poslední dobou skloňuju snad ve všech jazycích a na všechny možné způsoby (víte, jak se řekne naděje v bambarštině?), ale není tomu tak. Naděje byla v Legii skutečně od počátku.

…chce to trochu naděje

„Jak praví jedno staré kulšešské přísloví: Slušná a uctivá prosba dojde vždy naplnění. Zejména, když ji pronášíš s nabitou zbraní.“

V mém nejoblíbenějším teenagerovském filmu Příběh rytíře říká kovářka Mary: „S nadějí…láska by měla končit s nadějí…“ (sakra, jak to tady píšu, vím, že se na to budu muset zase brzo podívat!). A právě o tom celá Legie je. O naději. Ano. Někdy je zahrabaná hodně hluboko v nejrůznějších tělesných výměšcích, kumařím slizu, smradu luanů a smažácích paní Agy, ale je tam. Naděje, že můžeme vyhrát.

Život je boj. Tak ahoj!

„Nemusím mít predikční schopnosti Gertrudy, abych si byla jistá, že to poděláš, Moravče. Ale zároveň to z nějakého podivného důvodu nakonec dopadne dobře.“

Život je boj a je jedno, zda nás enlilové chtějí namlít do separátu, nedostaneme se z kapacitních důvodů na střední, nebo bojujeme s nějakou diagnózou. Do každého boje je potřeba naděje. Nemusí jí být moc. Stačí špetka. A posádka Kraksny nám ji sype po kilech.

Protože můžeš být kapitán rozpadající se nákladní lodi, který každý plán podělá. A můžeš být holka, co strávila většinu času nevinného dětství v mimozemské ZOO bez sebemenších společenských či hygienických návyků. Můžeš být dokonce tak trochu magor, který má perfektní talent říct cokoli nevhodného ve chvíli, kdy se to hodí ještě míň. I tak můžeš zvítězit. Krůček za krůčkem. Drobné každodenní vítězství za druhým. Protože i úplný lamy nakonec můžou obechcat celý vesmír. My všichni můžeme.

Petragun i punk…

„Petragun je hudba vesmíru. Je všude.“

Mým čtvrtým osobním důvodem je pak to, že mi Operace Petragun opět připomněla krásný punkový mládí s přátelstvím ukutým vzájemným držením si vlasů při zvracení na záchodcích, kde se koneckonců nic jiného než zvracet nedá. Solidaritu, kdy můžeš přijít odkudkoliv a s čímkoliv, ale když před pódiem upadneš v pogu, nerozdupou tě na hadry. Naopak. Pomůžou ti vstát, opráší ti gatě a opět natuží čerokíze.

…jsou všude

Petragun je stejně jako punk starý jako sám vesmír a přesně jejich oražený kouzlo a tu trochu naděje potřebujeme občas všichni. A kdo by pak řešil, že to není žádnej Kainar ani Shakespeare, že ano?