„Ač mnohé je vzato, mnohé však zbylo;
a třebaže nyní již nemáme sílu, jež za starých dnů
hnula zemí a nebesy, tím, čím jsme, jsme stále…“
(Alfred, Lord Tennyson)
Brány Anubisovy bylo moje druhý setkání s Timem Powersem. Jelikož mě Tři do dny do nikdy upřímně nadchly, je jasný, že na další kousek jsem byla ukrutně zvědavá a…ten člověk mě nepřestává překvapovat. Každá další kniha je úplně jiná a přitom je to pořád stejně geniální Powers.
Vyšinutá nabídka…
Když jste odborník na dílo básníka Williama Ashblesse z počátku 19. století, něco to o vás vypovídá. Krom spousty úžasnýho času strávenýho v archivu taky pravděpodobně nemáte moc peněz. Proto rádi kývnete i na nabídky poněkud vyšinutýho charakteru. Což doprovázet coby odbornej garant skupinu odvážlivců a nadšenců při skoku časem na přednášku do roku 1810 bezesporu je.
…která se neodmítá
Mohla to bejt cesta, jak snadno přijít k prachům, ale něco se strašně podělalo. Hlavní hrdina je unesen, ožebračen, ztracen a ocitá se mezi největší spodinou temnýho a nebezpečnýho Londýna. To chceš. Bez lékařský péče, bez přátel, bez pomoci. V patách znepřátelený žebrácký tlupy, cikánskou bandu v čele s tajemným doktorem Romanym a proč si, ksakru, někdo na ulici píská Yesterday?!
Brány Anubisovy = díry v řece času
Správnej Powers (minimálně u svých víc sci-fi kusů) potřebuje cestování v čase. Není problém. Máme k dispozici. Jsou to ony brány, podle nichž je pojmenována celá kniha. Kdysi něco udělalo do řeky času díry. Mezery, průzevy, díky nimž můžeme přecházet z jednoho období do jinýho a zase se vracet. Většinou.
Připepři magií, omasti Joem
Další ingrediencí je obvykle taky nějaký to magický až fantasmagorický koření. Zde se hustě pepřilo starou egyptskou magií, jejíž praktikanti to tak dlouho přeháněli, že už se nemůžou nohama dotknout země, a jistým řádem ne nepodobným templářům na druhý straně barikády. Hutnej mastnej flek přichází v podobě Psohlavýho Joea – člověka (no, ehm), který dokáže měnit těla, a to, jež zrovna opouští, nikdy neopomene nikdy řádně odpravit.
Zážitková literatura
Vzhledem k tomu, že tu teď ležíme celá rodina s covidem, tak jsem si poslední fázi přerodu Psohlavýho Joea mohla vyzkoušet na vlastní kůži. Naše domácí kolektivní blouznění se v mnohém podobá nemalé dávce strychninu. Naposledy včera ráno, kdy jsem si s naprosto sane pocitem stříkala sprej do nosu, aniž bych z něho sundala víčko…
Vari od mých oblíbenců!
Powers na silný charaktery nebyl nikdy skoupej. Umí je napsat tak geniálně, že jsem i v nejnapjatějších chvílích knihu na chvíli odkládala a skřípala zubama v panický atace, že se mi s mýma oblíbencema něco stane. Za mě jednoznačně vede Elizabeth Jacqueline Tichyová, dívka, co s názory Mary Wollstonecraftový v zádech kope za svůj svět v době, která ženám absolutně nepřeje. A Ashbless…Bodaj by sme aj my mali takých Ashblessov!
Není nad správný vydání
Velmi vám doporučuju si k přečtení pořídit vydání, jaký jsem četla já. To od Arga, s obrázkama (juhuuu). Z mnoha důvodů. Je v něm autorská předmluva, kde se dozvíte, že je z vázanýho vydání nadšenej i sám Powers: „Kdybych tak tu knihu mohl vzít a jeden kousek přenést zpátky v čase a dát svému mladšímu já někdy v roce 1981! Bylo by bez sebe blahem.“
Mám novou hrdinku
Na konci pak najdete řadu scén, který neprolezly redakční úpravou, s autorovým komentářem. „Cokoliv, co jde vypustit, aniž by se tím příběh změnil, by se nejspíš taky vypustit mělo.“ Za sebe pak nejvíc cením novelu U nikoho doma. Nejen proto, že se v ní opět na chvíli setkáme s již zmiňovanou Elizabeth Jacqueline, mojí novou oblíbenou emancipovanou hrdinkou. Jseš nejlepší, Jackie!
Ke kořenům
Po přečtení už mě absolutně nepřekvapuje, že u kořenů steampunku v podobě, jaký ho dnes známe, se ocitla právě tato kniha. Atmosféra by se dala krájet na pěkně tlustý fláky a i po řádným propečení z ní jednoho pořád mrazí. Zatím nejlepší věc, co jsem tenhle rok četla. Díky, Time. Těším se na další kus.
