Naše pravá domácí logopedie se aktualizovala do nový fáze. Nabyla jasných tvarů a kontur. Částečně se podařilo zpracovat chyby předchozí verze, začínáme ale narážet na možnosti vlastních světů.
Zlatý úkoly
Když Serafína nastoupila do první třídy, naše pravidelná logopedická péče z vlastní iniciativy se postupně přetavila v každodenní plnění domácích úkolů. Má to velkou výhodu. Nemusíme pořád dokola vymejšlet smysluplnej a udržitelnej koncept, co dělat. Přicházet s dalšími a dalšími aktivitami, které by Fínu ještě mohly zaujmout a přitom by i skutečně procvičovaly nějakou její praktickou dovednost (sluch, řeč, pozornost, jemnou motoriku…).
Vytáhnout jí z jejího světa
Žádný velký špekulování. Prostě uděláme to, co Fína přinese ze školy. Na druhou stranu vyvstávají nový oblasti, se kterýma se musíme popasovat:
„Paní Svobodová, ta její vlastní řeč, to ‚tk, tk, tk, tk‘ přijde mi, že pomalu mizí. Když si takhle začne povídat, vždycky se jí ptám, s čím si hraje, co ten koník dělá, a ona mi začne normálně odpovídat. Zkuste ji takhle pomalu vytahovat z jejího světa.“
Pomáhá…
Věta, která z logopedickýho hlediska dává velkej smysl. Pomáhá Fíně procvičovat řeč, odpovídat, učit se stavět věty na věcech, o kterých sama vede fundovaný rozpravy ve Starší mluvě, tudíž je dost pravděpodobný, že ji to téma natolik baví, že v něm bude chtít konverzovat a překoná i možnej počáteční odpor.
…ale mrazí
Z něčeho v tý větě mě ale mrazilo. Vytáhněte jí z jejího světa. Vytrhněte jí z jejích představ a postavte jí nohama na zem. Mám já vůbec právo něco takovýho dělat? Tahat ji z něčeho, co je čistě její, čím se obklopuje a kde je jí dobře?
Můj svět je můj
Uvědomila jsem si svůj vnitřní svět. Poměrně bohatej a členitej. Představa, že mě z něj někdo bude chtít proti mý vůli tahat, se mi nikdy nelíbila. Dokázala jsem bejt dost protivná. Hele, vole, tohle je můj svět. Můj! Rozumíš? A když nechci ven, tak tady zůstanu. Jasný? Pakuj se.
Naše světy, naše bubliny
Představila jsem si naše světy. Bubliny, ve kterých žijeme. Mojí a Šimonovu, který už tak prorostly, že prakticky tvoří jednu. Dvojhlavou. Občas se z ní snažíme navzájem vykopnout, občas toho druhýho pošlem ven a kategoricky zatáhnem závěs. Je to ale náš společnej prostor, ve kterým můžeme fungovat oba a navzájem vědět o všech stínech pod postelí a za skříní. Pro zvláště přesocializovaný případy máme stále k dispozici i svý únikový moduly.
Fungovat kdekoliv
Vybavila jsem si Barnabáše, který nemá nejmenší problém si jakoukoli bublinu uzpůsobit podle sebe. I když se ocitne v úplně cizím prostoru, prostě si na poličku umístí svý oblíbený dinosaury a funguje docela dobře kdekoliv. Ví, že když se ohlídne, někde tam jsme. Když times are though, má se kam vrátit.
Křehkost duhový bublinky
Pak jsem si představila Fínky bublinku. Krásnou, duhovou, jednorožčí, která se leskne a třpytí a je tak jemná. Nádherná a křehká. Jak jsem vděčná za každej záblesk, když tam můžu aspoň na chvíli nahlídnout. Když mi to dovolí. Jak se trochu bojím, že se tam vlastně nikdy nedokážu úplně dostat.
Když je náš space skutečně safe
Nakonec máme všichni svůj svět. Bublinu, kde je nám dobře. My rozhodujeme, koho tam pustíme. Pojď dál, ale zuj se. Kráčíš po mých myšlenkách a představách. Pokud se občas můžeme aspoň na chvíli někde potkat, je to skvělý. Můžu být vlastně vděčná, že Fínka ten svůj svět má a že se v něm cítí bezpečně. Kdykoliv je to venku na nic, může zpátky k sobě.
Ne vždycky je náš vnitřní svět safe space. Bohužel. Někdy to může bejt i slušný vězení. Místo, který dokáže bejt příšernější než svět venku. Kam se pak má člověk schovat? Z čeho má čerpat?
Pro trochu krásy
Nebudu jí brát její svět. Jsem ráda, že ho má. Sama moc dobře vím, jak jednorožčí, dračí nebo třeba nerdský vnitřní světy dokážou zachraňovat svý hostitele, když to potřebujou. Jak v případě potřeby i duhový pírko může bejt tvrdší než ocel. Kdybych jí ho vzala a vytáhla jí z něj jednou provždy, připravila bych jí o její sílu.
To neudělám. Jen jí občas pozvu ven, aby mi o svým světě pověděla, aby se mohla podělit o trochu krásy a něhy svý duhový bublinky. I když tam možná nikdy nebudu patřit, je skvělý, že se můžeme scházet někde na půli cesty. Lehce se dotknout, propojit nebo plachtit dál vedle sebe a mávat na sebe přes tekutý hranice našich vnitřních krajin.
Každý máme svůj svět. Svojí bublinu. Tak ať jsou ty vaše nadále safe, přátelé.
Ostatní logopedie:
Logopedie na Caer Morhen aneb jak se cvičej zaklínači
Logopedie vol. 2 aneb vrať se k primárnímu programu nebo se vypni
Logopedie á la zombie aneb s motivací chodící mrtvoly
