Metro 2035. Mnou dlouho očekávanej závěr kultovního postapa (ne, není to horká novinka, přátelé, ale mě někdy to literární odbavování trochu dýl trvá). Když to dotáhnete až ke trojce, znamená to, že jste si metro oblíbili a už se tam nejspíš i trochu vyznáte. To se hned pozná. Už nemusíte zběsile listovat knihou tam a zpět, když se někdo zmíní o nějaký stanici. I tak ale na těch předsádkách trávíte neúměrný množství času.
Radiokativní krysař
Poslední žijící lidi na Zemi jsou v metru. Ti šťastnější, co v době poplachu stihli doběhnout k nejbližší stanici dřív, než se hermetický vrata uzavřely a nekompromisně od sebe oddělily svět živejch a mrtvejch. Od těch dob tady dole přežívají. Jako krysy. V temnotě, hladu a strachu. Nemají potřebu hledat další přeživší. Protože žádný nejsou. Říkali. Tak jim budeme věřit.
Jsou ale i tací, kteří to ještě nevzdali. Není jich mnoho. Slovy jeden. Jeden jedinej, co nepodlehnul všeobecný propagandě, a pořád věří, že se nahoře dá žít. Že se tam můžeme vrátit. Přestat si hrát na krtky a začít žít konečně na zemi jak lidé.
Klaustrofobův sen
Do metra jsem se vracela opravdu ráda. Ten klaustrofobickej prostor, kterej vypadá jako sen a chová se jak noční můra, mi učaroval. I s tím smradem prasat, plísní a těly vměstnanými na příliš malým prostoru. Setkat se se starejma dobrejma známejma (áno, opět uvidíme některý postavy z jedničky i dvojky, jména si schovám, tak mě zkus usvědčit, že je to spoiler!) bylo taky příjemný. Sledovat, kam se posunuli, jaký jsou dneska.
Čím dál ,tím stejný
Poměry v metru se mnoho nezměnily. Rudá trasa, stejně jako Čtvrtá říše, pořád kopou za svý ideologie a neváhaj na to nasadit veškerý lidský maso, co jim přijde pod ruku. Stalkeři si dál chodí na povrch pro svojí dávku ozáření a snažej se ukořistit všechno, co by mohlo bejt k užitku. Bráhmani zase pasou po všem užitečným na papírovejch stranách knih. I ten Řád se za cenu velkejch ztrát pokouší chránit všechny lidi v metru bez ohledu na trasovou příslušnost.
Vše při starým. Jen ten hlad je větší. Houby. Nejdůležitější podzemní komodita, který se v metru jako jediný z mála daří. Žrádlo pro prasata i pro lidi. Napadla ji nějaká plíseň, nebo co. Lidi nemají co jíst a začínají se ptát. Chytají se každýho stébla. I toho radioaktivního. Opravdu je to tam na povrchu tak strašný, jak nám tvrdili?
Nekritickej fanda
Atmosféru těchto tří knih jsem si zamilovala. Asi bych nepohrdla ani výtiskem, kde by se vycházkovým krokem chodilo od jedný stanice k druhý a řešilo se, jak to na těch ostrůvcích civilizace vypadá. K poslednímu dílu, kterej obvykle bejvá nejtěžší (pro autora napsat a pro čtenáře skousnout), protože je potřeba celej ten příběh nějak smysluplně uzavřít, tedy nejsem kdovíjak kritická. Přiznávám bez mučení.
Důstojnej závěr
To, že jednička byla nejlepší, tady asi řešit nemusíme. Byla prostě originální. Vzít pár přeživších, vmáčknout je do metra a sledovat, co se tam s nima stane, jaký charaktery v nich absence normálního světla vyvolá, to byla pecka. Další díly už pak logicky musely bejt ochuzený o moment překvapení. O to „ježiš, to je geniální? Jak ho to mohlo napadnout?“
Mně osobně potěšila i na tahounský postavy bohatá dvojka. Ty držely celej příběh nad vodou a dařilo se jim to velmi dobře. Trojka možná má pár hlušších míst, ale závěr je to důstojnej.
Metro 2035 a jeho poselství
Poselství, že v Rusku vždycky byla, je a zřejmě i bude nejdůležitějším artiklem informace, je až děsivě reálný. Nárok znát pravdu je pak něco, o co se člověk musí rvát i za cenu nejvyšší.
Vlastně mě mrzí, že to končí. Nezbývá než to přečíst celý znova. Třeba jednou dojdu do fáze, kdy tu mapku už nebudu potřebovat vůbec. Protože metro budu znát jak svý starý vojenský bagančata.
Předchozí díly:
Metro 2033 – droga návykovější než dur
Metro 2034 aneb zas o kus dál, o něco hlouběji
