Pán hor aneb sláva outsiderům

Pán hor, zatím poslední kousek ze světa Legie, neměl k dispozici žádný trumfy. Posádka Kraksny pořád operuje v rozdělených úderných jednotkách. Všichni dosavadní tahouni jsou pryč. Ve hře zůstali jen dva slabší články řetězu. Druhořadej technik z Ostravy a stejně tak druhořadej Ital. Mohl to být strašnej průser, ale to by to nesměla napsat Kristýna Sněgoňová.

Dědek a kuchař

Hlavní hvězdy Pána hor skutečně nejsou nejostřejšíma tužkama v penálu. Co o nich vlastně víme? „Dědek“ Alois Vodička dokázal z rozpadající se nákladní lodi vhodný tak akorát na přepravu kulšeších bobků vykouzlit vcelku ucházející plavidlo a Giuseppe Castellano je nadšenej pěvec i kuchař, u kterýho si pořád nejsme jistý, zda hůř vaří nebo zpívá. Jako dobrý, ale bude to stačit, myslíš?

Záleží na tom, kdo vaří

Poslat na misi tyhle dvě žhavý karty je asi podobný jako jít proti esu se dvěma spodky ve Větší bere. Hrdinný, ale ne moc efektivní. Separát bude vždycky separát, čili šlichta. Je ale dost podstatnej rozdíl, zda k němu postavíte Láďu Hrušku nebo Gordona Ramsayho.

Černý koně série

Čekají nás chvíle, který na knihách miluju nejvíc. Když nastoupí týpek s mozkem jak Enistein, bicákama jak obtloustlá anakonda a bez nejmenších zádrhelů zvítězí, to mě moc nebere. Jsem fanda černejch koňů. Těch, od kterých nikdo nic nečeká. Těch, na který se plive a hází shnilá zelenina a ze kterých se pod neúprosným tlakem okolností a jejich vlastní vůle (naprosto neúměrný jejich zevnějšku, samozřejmě) stane když ne vítěz, tak aspoň miss sympaťák.

Vodička a Giuseppe jsou navíc dva černý koně. Dokonalý bratři v triku. Zdravýmu rozumu navzdory (protože s tím nechtějí mít rozhodně nic společnýho) dělají z Pána hor jeden z nejsilnějších momentů celý série. Nečekala bych, že něco takovýho řeknu, ale je to tak.

Outsideři, kam se podíváš

Pán hor je o outsiderech. O těch, který nikdo nechce. Nulách, který na lavičce prosedí důlek, když se vybírají spoluhráči do družstva. Kdo nezažil, nepochopí. „Vyber si mě. Vyber si mě!“ „To už tu fakt nikdo jinej není? Ne?! Kdokoliv!“ A nemám na mysli jen dvě ústřední postavy, ale i celou jednu rasu, kterou se enlilům málem podařilo vyhladit.

Propojením všech všudypřítomných lůzrů vzniká kouzelná alchymie ne nepodobná Rimmerovýmu: „Krytone, nastav kurz na Trpaslíka. Chátra se vrací domů.“ Bez zbytečnýho patosu připomíná nám všem, že ať už jsme kdokoliv, pocházíme odkudkoli a náš vztah k operním áriím je jakýkoliv, i přesto můžeme dokázat cokoliv.

Upletla a zapráskala

Fandím outsiderům světa. Vodičkovi, Giuseppemu i mirsům. Fandím outsiderům a chválím Kristýnu, která to neměla jednoduchý, ale z hovna upletla bič a zapráskala. Takže série pokračuje stejným, nezměněným kurzem dál – každá další kniha je o fous lepší než ta předchozí. Legii zdar! Nazdar!