Spad je nejlepší kniha od Františka Kotlety so far. Mýho dosavadního favorita Draky nad Gdaňskem nejspíš nesesadí zcela, ale minimálně hmotností (četla jsem souborný vydání) je přebije. Františku, nechápej mě špatně. Je to myšlený jako poklona. Jsi klasa a najít ve tvý bibliografii hluchý místa je jak hledat čistý spoďáry při promítání Kruhu. Spad z toho všeho ale zkrátka dost vybočuje. Nejspíš i tím, jak blízko k pravdě vlastně je.
Postapo za humny
„Když lidé věří v něco víc, zpravidla to skončí masakrem.“
Na knihu jsem měla Spadeno už hodně dlouho. Pak ale začala válka na Ukrajině a já jsem ji číst nemohla. Prostě to nešlo. Stačilo mi sledovat blikající zprávy v Minutě N a měla jsem o denní dávku (nevyžádanou!) postapokalyptických vizí, hnusu a brutality postaráno. Teď na podzim ale vyšlo souborný vydání. Vázaná bichle. Navíc s mým ksichtem na obálce. To už jsme prostě musela.
Až děsivě se trefit
„Ve skutečnosti tu píseň nesnáším. Připomíná mi, kolik lidí jsem už za život odkrouhla.“
Na Spadu je nejděsivější, jak strašně moc se trefil. Rusko napadlo Ukrajinu. Boje o Kyjev trvají už dva měsíce. Ruská vláda předpokládá, že se NATO do celýho konfliktu, který označuje pouze za protiteroristickou operaci, nezapojí…a nakonec nebe zaplní přehlídka jaderných hlavic. Ocitáme se ve světě po válkách, po nichž nemůžeme ukázat na žádnýho vítěze. Prohráli jsme úplně všichni.
Pravý vánoční čtení
„Dluhy platím a ti, co ke mně chovali zášť, jsou mrtví.“
Na souborko jsem se vrhla v době adventu. Great. Těžkotonážní verze Burtonovy Noční můry před Vánocemi. Načasování ale vlastně nemohlo být lepší. SPAD je totiž, ačkoliv na to vůbec nevypadá, dost vánoční čtení. O Vánocích chceme být s těmi nejbližšími (máme-li s kým), přemýšlíme, jaký byl starý rok, a váháme, jak moc posraný máme být z toho nadcházejícího. Po přečtení Spadu vám garantuju, že budete najednou sakra vděčný. Za spoustu věcí.
Život má pořád hodnotu
„Svět je příliš velký na to, aby se spikl jenom proti nám, plukovníku.“
Pravda. Žijeme ve světě, kde je válka pořád reálným řešením politických konfliktů a prakticky permanentně na Spadnutí (někde už i Spadla). Ve světě, kde to v oblasti lidských práv a nějakýho elementárního vzájemnýho respektu není úplně růžový. Nikdo nás ale nepíchá kalachem do ledvin za to, že namísto Boha prošlé šunky uctíváme Boha zakrslých králíků. Život člověka má pořád nějakou hodnotu. Minimálně větší než pytlík nábojnic nebo miska polívky. Aspoň většinou.
O fous milejší
„A kdo mi ještě umře, to je debil a nachčiju mu na hrob, jasný?“
Přečtení Spadu tak může být i určitý popud. Až se budeme cpát bramborovým salátem a vosíma hnízdama, tak v mezidobí mezi dvěma sousty můžem zkusit být na lidi okolo trochu milejší, tolerantnější k jejich osobním unikátním vyšinutým rysům. Nikdy totiž nevíme, jak dlouho ještě budeme mít tu možnost.
Zrůda, zrůda, diamant, zrůda…
„Ten den jsme přestali být lidmi. Nejen my. Všichni. Stačil jeden jediný den a zapomněli jsme, co je to lidství.“
Postapokalyptická Evropa je drsnej svět. Svět, ve kterým neplatí žádná pravidla. Takovýhle kulisy občas pomůžou vytesat z šutru diamant. Hrstku hrdinů, který se nevzdávají a dál bojují proti zlu. Ať už stará garda „hrdiny z Istanbulu“ plukovníka Michálka nebo třeba Hans, který už se narodil do světa po válce a nic z toho, na co jsme zvyklý, nikdy nezažil. V daleko větší míře ale plodí lidi, který se skutečným lidstvím mají společnýho málo co. Za kus žvance nebo platíčko antibiotik neváhají prodat sestru na maso a bratra do dolu.
SPAD je zkrátka takový memento. Pamatuj na lidskou blbost, hamižnost a touhu po moci (zvlášť kombo všech tří je extra nebezpečná záležitost). Když nebudeme dost ostražitý, můžeme bejt brzo hodně někde…v prdeli.
Žena míň než pes
„I bez vlasů vypadala, že je schopná porvat se s celou četou Irů o poslední whiskey na světě a vyhrát.
Nemůžu si odpustit ještě jednu poznámku. Co se Františkovi povedlo a co velmi cením, ačkoliv to možná vůbec nezamýšlel, je vyobrazení postavení žen, který po tom, co svět shořel, šlo úplně do řiti. Patrný je to hlavně v kultu Grabiezci. Ženy jsou míň než dobytek, míň než pouliční pes, míň než krysy.
Tradiční rodina vypadá přesně takhle
„Jestli je tohle všechno konec světa, proč to trvá tak dlouho, co?“ adresoval jsem dřevěnému Ježíši výčitku.
Neodpověděl mi.
Vnímám to jako důležitý proto, že je na tom extrémně dobře vidět, jak rychle se to všechno může posrat, a to nemusí přijít ani jaderná válka. Stačí když pár fanatiků bude disciplinovaně nahlodávat společnost zapáleným hájením tradiční rodiny, houkadel a jiných hovadin. Tradiční manželství vždycky vypadalo takhle a taky tak kdykoliv znova vypadat bude. Ani nestačíme mrknout.
Pokud teď uslyším cokoliv o sexuálních tanečcích nebo (ne)právech rozhodovat si o svým těle, už sivždycky vybavím arénu v Krakowě. Na ženy, Matky, zmrzačený mužským systémem natolik, že klidně klackem umlátí tu, co nechce poslechnout, aby se pojejích zádech mohly všplhat o trochu výš. A to nechceš.
Nejlepší dárek, dík!
Češi a jejich spojenci zase s rozběhem nakopávali parchantům zadky i po zasraným radioaktivním konci světa.
Great job, Františku! Bude mi to ležet v hlavě i v žaludku ještě dlouho a jsem neskutečně hrdá, že můžu mít na souborce svůj ksicht. Nic lepšího jsem si k Vánocům nemohla přát.
Další knihy od Františka Kotlety:
Poslední tango v Havaně aneb můj první Kotleta
Hustej nářez aneb extra pikantní upírskej šleh o třech chodech
Není underground jako underground aneb v Praze je blaze
Krásky a vetřelci aneb vesmír, holky a krev
Operace Thümmel aneb ufounský burgery vrací úder (další díly Legie uvnitř)
