Stáčení temného piva patří do mistrovských děl fantasy. Údajně. Aspoň tak se tváří edice, v rámci které vyšlo. Za sebe musím říct, že místy spíš připomíná školní povinnou četbu před zavedením státních maturit. Než si tam člověk mohl naházet takmer čokoľvek od Kinga až po Palahniuka. Po přečtení povinný četby ale většinou nepřichází katarze.
Odradit, či neodradit
„Kdyby se dalo spoléhat na to, co je možné a nemožné, nemuseli bychom všichni dělat, co děláme.“
Tima Powerse jsem si zařadila do kolonky must read everything už v po prvním rande s Tři dny do nikdy. Brány Anubisovy jsou pak pecka steampunkovatě nejpeckovatější, která mě v mém systematickém počínání jen utvrdila. Začátek Stáčení mě však v mý klopotný, leč velmi záslužný a milý snaze mohl zastavit.
S poctivostí…
V mnoha ohledech připomíná příběhy skoro z jinýho století. Spád spíš línej, žádný naturalisticky fekální popisy bitev, žádný tríčky à la Hollywood. Kdybych neznala Tima, řekla bych, že to bylo až nudný. To ale neřeknu. Hanba by mě fackovala. Stáčení temného piva totiž nudný rozhodně není. Jen má tu smůlu, že jde o poctivý příběh.
…nejdřív pojdeš
Vyprávění, který si na nic nehraje a nesnaží se být megalomanskou podívanou, to má v dnešní střihově rychlý době mnohem těžší. Při pohovoru máte většinou jen pár sekund na to, abyste zaujali. Když jste kniha, tak jen pár stránek. Možná jen tu první.
Láska je proces
„Mnoho jsme ztratili, ale mnohé ztráty nás ještě čekají.“
Začátek mě mohl odradit, ale neodradil. Láska je totiž proces a nemůžu se nechat zastavit prvními problémky v ráji. Tak jsem to se Stáčením přece jen zkusila. On je to vlastně takovej intoš. Někdy bodrej, někdy mírně melancholickej. Abych zaregistrovala, že je i po čertech zábavnej, nesmím čumět jen na svaly a prostě mu dát šanci.
Je to stejný jako s Novosvětskou. Ta to taky rozbalí až po chvíli. Odejít ze sálu po prvních několika tónech by byla až trestuhodná škoda.
Stáčení chce čas
„Já vím, že je to těžké. Ale kdyby to bylo lehké, mohl by to udělat někdo jiný.“
Určitě mi v tom pomohl fakt, že jsem po týdnu kradených pětiminutovek, kdy jsem vždy přečetla jen pár stran a hotovo (Žádný Stáčení! Logopedii budeš dělat!), měla konečně prostor se začíst. Stejně jako Powerse jsem si pak zamilovala i Duffyho. Ano, i když je to někdy hovado. Ano, i když pije přes míru.
Život Briana Duffyho
„Jestli nejsi voják, můj milý, tak asi nejsi vůbec nic.“
Brian Duffy je ostřílený žoldák mnoha bitev. Při životě ho drží stejnou měrou jeho vytříbený instinkty, bitkařskej um i jistá tvrdohlavost odejít ze scény, i když se o to protivník velmi snaží. Možná i naděje, že by ještě někdy mohl spatřit jistou tmavovlasou Epifanii? Osud a nezlomná vůle jednoho staříka ho pak dotáhnou až do Vídně, na kterou si brousí šavle výkvět muslimskýho světa. Západ je v ohrožení. Zachránit ho může jen jediná věc, přátelé. Pivo!
Síla příběhu
Stáčení temného piva je především příběh. Příběh, který by mohl být Kapitánem Báthorym, kdyby se Juraj Červenák narodil o pár let dřív. Příběh, který s alchymickou přesností mísí dějiny Evropy s dějinami kvašeného moku. Příběh, který vyžaduje, abychom mu dali prostor, čas a klid a všechno to pak dopřáli i sobě. A není to nakonec důvod, proč čteme?
Čas na pivo
Ir si znovu vybavil kostnatý obrázek Smrti. To není tak zlé, usoudil váhavě. Určitě jsou v balíčku i horší kusy.
A ještě jedna věc. Krom výsledné katarze a obnovení lásky k Timovi jsem u sebe objevila i léta přehlíženou chuť na černý pivo. Teď bych si jedno dala. Tak se u něho třeba někdy sejdem.
