Věk nenávisti je závěrečná třešinka na dortu městskejch válek. Svět, jak jej známe, přestal existovat. Všechno zašlo až příliš daleko. Města a bytosti druhýho světa už se nemohou dál skrejvat před zraky obyčejnejch smrtelníků. Pardubická dryáda, karlovarskej kentaur… jeden za druhym vystupujou ze svý anonymity.
Věk nenávisti – konec dobrý?
Nad vilou Tugendhat lítá drak, ulice Ostravy smáčí krev gladiátorů. Mrtví na Olšanech nemají klid, ve velkym se derou z hrobů, lačný našich vzpomínek. Převrat v pražskejch stokách taky visí ve vzduchu. Co se tam sakra stalo?
Kdo ještě včera skupoval akcie ve velkym, dneska skupuje konzervy. Válka měst je na spadnutí. Konečný zúčtování se blíží.
Vašku, jseš kabrňák
Vašek už se otrkal. Už bychom mu mohli přiřknout i toho hrdinu. Ovšem kdyby mu na něčem takovym ještě záleželo. Pořád je ale jedinej, kdo může odvrátit totální chaos a zmar. On je poslední naděje. Někdy jsou největší hrdinové právě ti, kdo to o to vůbec nestojej.
Čí pak ty jseš?
Pavel Renčín mě na závěr pěkně vymíchal. Moje nenávist a sympatie k jednotlivejm postavám a městům se měnily rychlejc než nařízení vlády v době koronaviru.
„Kdo jsi a na jaký straně barikády stojíš?!“
Knížka mi drásala nervy do poslední chvíle. Nemohla jsem ji zahodit. Musela jsem si tim martýriem projít až do konce.
A teda klobouk dolů. Byla to pecka.
Neházet šutry a dobře se dívat
Za mě nejdůležitější point městskejch válek je to, že jakkoliv zavrženíhodný můžeme bejt, pořád všichni děláme to nejlepší, co můžeme. Nic neni černobílý. Nic neni tak jednoduchý, jak vypadá. Nikdo neni bez viny, tak už bychom po sobě mohli konečně přestat házet ty blbý šutry.
A všední realita, která už pro nás pozbyla veškerý kouzlo, je stejně magická jako kdykoliv předtim. Stačí se jen dívat.
Další díly:
Zlatý kříž velikosti mexickýho dolaru
Runový meč aneb i zrezlá tretka ještě nadělá dost parády
