Logopedie á la zombie aneb s motivací chodící mrtvoly

Logopedie (a zvlášť motivace k ní) je moje častý téma. Měla jsme s ní čest už jako malá. Neuměla jsem říkat „ř“. Doteď nechápu, proč se kolem toho dělá takovej poprask, když se v žádným mým oblíbeným slovu (dopr*ele, dinosaur, rrrva, šakram, bordel…) „ř“ nevyskytuje. Tenkrát jsem vůbec netušila, že zvládnutím jednoho strategicky bevýznamnýho písmene v abecedě to v mým životě s logopedií nehasne. Že to bude jen krátká pauza v řečový krusádě mnohem většího objemu.

Zaklínač, terminátor, zombie

Můj vztah k logopedii zatím prošel několika fázemi. Od zaklínače, co odhodlaně bojuje proti temnotě, drápům a komunikačním bariérám, přes terminátora, co jede jako stroj naplňující program, pro kterej ho stvořili…no a teď jsem zombie. Walking logodead. Nedokážu najít nic, co by můj vztah ke každodenním cvičením momentálně vystihovalo přesněji.

Zafúkaná motivace

Udržet si motivaci v dlouhodobým měřítku není úplně jednoduchý. Přestože mám někde vzdadu ve svým dinosauřím mozku žhavým drátem vypálený, že to přece má absolutní přednost. Přede vším. Moje dcera se učí mluvit. Děláš to pro ní, pro ní, PRO NÍ!!! To ti za to přece stojí. Sama jsi to říkala.

Jo, to jsem říkala. Nějakejch pět let zpátky. Od tý doby se k tomu s většími či menšími úspěchy snažím vracet. Ta cesta je ale někdy dost zafúkaná.

Samospád za 21 dní

Říká se, že mozku stačí 21 dní na to, aby si vytvořil návyk. Pak už to běží dál samospádem a setrvačností. Nemusím nad tím údajně moc uvažovat. Uznávám, že u některých věcí to opravdu funguje. Každej den cvičit, půl hodiny psát, sprchovat se ráno studenou vodou. Tam to jde. Celkem i snadno.

Jede traktor, je to Zetor

Ze začátku sice musím jít přes určitej odpor. Takovej starší model Zetoru jedoucí do kopce po polní cestě plný rigolů. Chce to se trochu kousnout, přidusit momentální nechuť a výkřikům „co jsem si to, sakra, zase vymyslela“ nevěnovat pozornost.

Je tam potřeba nějaká vnitřní motivace. Někdy je jí potřeba hodně. Ale stačí ji udržet jen chvíli. Měsíc se ztratí jak balení lembasu a tělo a mozek si zvyknou. Zjistěj, že je to vlastně dobrý a pak už není o čem. Jedu dál automaticky. Nemusím se k ničemu nutit.

Výjimka, co pravidlům kálí na hlavu

S tou logopedií mi to ale vůbec nefunguje. Ani po x letech jsem nezvládla svůj mozek přesvědčit, že je to skvělá a báječná věc. Matně tuším, že je to důležitý pro Fínu, nebo aspoň v budoucnu bude, proto v tom sveřepě pokračuju. Přesvědčit se ale, že něco, co mě vlastně strašně štve, je úžasná a užitečná věc, jde dost blbě.

Utrpení na všech frontách

Byly doby, kdy to bylo neuvěřitelný utrpení pro všechny strany. I přes mojí veškerou snahu zachovat si optimistický naladění, být trpělivá a i přes Fínky očividnou neochotu cokoliv dělat ji zas a znovu přivádět s úsměvem zpět ke kartičkám na stole, jsem se nedokázala zbavit dojmu, že jí kazím život. Nutím jí (i sebe!) k heroickejm učícím výkonům ve věku, kdy si děti chtěj jenom hrát. Jednou ti poděkuje! Jo, vážně? A bude to ještě předtím než mi rupne v bedně, nebo až pak?

Zombie matka…

A tak se potácím dál. Kupředu. Kam že to vlastně? Už ani nevim. Jedu jen na výpary. Nejspíš už ani netuším proč, prostě mám pocit, že musím. Takový nutkání oživlý mrtvý matky. Přestanu, až mi prostřelej mozek. Občas doufám, že to bude už brzo.

…i chlápek s kvérem

Je to taková schizofrenní situace. Protože mezi těma oživlejma mrtvolama pobíhá i namachrovanej chlápek s bouchačkou, co se snaží udržet aspoň minimální ordnung. Brání poslední výspy lidství týhle zombie apokalypsy. Vždyť je to důležitý. Probuďte se, mrtvoly! Dneska budem vytleskávat slabiky!

A tak se to ve mně pořád pere. Zombie, která by tomu sebevědomýmu idiotovi nejradši ukousla hlavu, a onen chlápek s kvérem, co bojuje na život a na smrt proti malomyslnosti. A Fína? Ta to celý režíruje. Někdy se přidává na tu, někdy na onu stranu, aby nebylo předem jasný, kudy se příběh bude ubírat. Aby to mělo pořád grády.

Ždibíček ke ždibíčku

Tak jedu dál. Po kouscích. Každej den aspoň ždibíček, abych se na sebe mohla podívat do zrcadla. Vynechám den, odpor se zvětší a možná se pak už nerozjedu. Nenaskočím. Dneska aspoň chvilku kreslit. To na řeč taky pomáhá. Je to nějak prazvláštně propojený. Nebo Fíně vyprávět o všem co vidíme, když jedem busem. Zdůrazňovat každý slovo.

A hlavně se smířit s tím, že veškerý naše rozhovory budou ještě nějakou dobu částečně logopedie. Že se spolu nemůžem jen tak normálně bavit. Někdy mě to štve. Tak, že bych nejradši někoho sežrala. Ne! Počkej. Vzdávám se. Nestřílej! Už jdu.