Poprvý do školy aneb exkurz do tiché 1.A
První školní den. Fína jde do první třídy. Moment, který jsem si donedávna nedokázala představit ani v nejhašišovějších snech. V nich často bývaly drápy, chapadla, hodně se tam lítalo a bojovalo s upíry, ale nikdy v nich má dcera nešla do školy…
Produktivita jako droga aneb kolo se točí a krysa běží
Produktivita je jed. Čím víc jí do sebe leješ, tím hůř. Jakmile se do tebe prožere, dřív nebo později ti to nebude dělat dobře. Nevím, zda je to výchovou nebo systémem celkově, ale máme ji jak špínu za nehtama a nemůžeme se jí jako společnost zbavit…
Empowerment je taky péče aneb o kouzelných vílách a kentaurech
Péče má mnoho podob. Vyjádřit někomu, že za ním stojím, že má mojí plnou podporu lze mnoha způsoby. Přesto se za péči nejčastěji považuje taková ta nejryzejší archetypální služba, kdy se utírají nosy, brady, zadky…
Stížnosti aneb čistý trubky = dobrý pivo
Stížnosti jsou špatné. Nestěžuj si, mohla bys na tom být daleko hůř. Musíš se především soustředit na to dobrý. Stěžování ti nepomůže…Říkali. Dovoluju si nesouhlasit. Jestli ti stížnosti nepomáhají, pravděpodobně si stěžuješ blbě a většinou ten, kdo tvrdí, že stěžování je o ničemu, nakonec kňourá ze všech nejvíc…
Laskavost aneb na dominu jedině s Markusem
Laskavost k sobě. Buď na sebe hodná, Kláro. Akt čirýho rebelství. Něco, v čem má dodnes velký mezery. Bejt k sobě laskavá a nechtít po sobě příliš, nemrskat se za to, že dneska ze sebe fakt nic nevymáčknu, to je ovšem výzva. Ze školky rovnou na vysokou…
Plážový tělo aneb za vším hledej příběh
Začalo léto a s ním každoroční masáž, jak by mělo vypadat naše tělo, pokud se chceme někde svlíkat. Je to nevyhnutelný asi stejně jako posyp chodníků s počínajícími mrazíky. Zatímco posyp nám ale zachrání nejednu končetinu, marketing beach body nezachrání nic…
Jdu za světlem aneb když je na konci tunelu tma jako v řiti
Nevzdávám se a jdu za světlem. Zní to jednoduše a velmi přitažlivě. Hned si připadám jako elf, co má Eldar na rozdávání a vleze do kterýkoliv temný sloje plný kostí a odvěkýho smradu smrti, po akci vyleze zase ven, opráší si bezchybný kolena a furt vypadá tak úžasně vznešeně a nepoužitě. Toliko k pocitům…
Spocklidem jsou dva roky aneb vše bylo řečeno, ale furt to nestačí
Spocklidem slaví. Jsou mu dva roky. A jako správnej dvouleťák ledva vyplivnuvší prso je mírně nervózní ze světa kolem a velmi vděčnej za všechny, co ho cestou vzali za tlapku a formovali jeho osobnost. A taky by si rád k výročí poručil dinosaura. Duhovýho. Se třpytkama…
Už zase ty potraty aneb ramínka jsou na šaty, ne na ženy
Vypadá to, že neřeším nic jinýho než hejty a potraty. O hejtech vznikly už tři texty. Na téma potratů se zde vyjadřuju podruhý (pokud nepočítám houkadla). Bohužel je to pořád potřeba…
Říkám rovnou ano aneb nech motýla žít
V drtivý většině případů říkám ano a bojím se až pak. Nemluvím o lidech. Jsem introvert. Na lidi si dávám bacha. Dvakrát rozmyslím, než uvolním další sloty ve svým srdci. Co se příležitostí týká, jsem ale berserk. Říkám ano rovnou a strach si nechávám na potom…