Doposud ji nebylo slyšet. V patnácti letech Evu Vontrobovou totiž spolknul svět ticha. Byla jí jako prvnímu člověku v ČR diagnostikována Auditory neuropathy. Od té doby je dle svých slov „hluchá jak kameň“. Spolehlivě za ni však hovoří její tvorba. Pod značkou VonTree Candle vyrábí úžasné svíčky a svou činností zároveň pomáhá k osvětě v oblasti neslyšících a sluchového postižení.
Zpracovávám teď redakční poznámky ke své druhé knize Kojící Spock. Otevírám stará zranění, která jsou furt živá a bolí. Někdy je to tak nesnesitelné, že bych knihu nejradši smazala jedním kliknutím.
Smrt je v naší společnosti velmi těžké téma. Pohřby, které nejvíc připomínají, že smrt skutečně existuje a je nám pořád velmi nablízku, pak podle toho vypadají. Od všudypřítomné černé až po těžký hutný příkrov drtící srdce pozůstalých, s nímž máme pocit, že slunce už nikdy nevyjde. Musí to tak ale být?
Pro opravdové radosti v životě si musíme dojít po svých...nebo doběhnout. Něco o tom ví Jitka Jeníková, překladatelka, bloggerka, věčná studentka jazyků a běžkyně, pro kterou žádná překážka není dost velká.
Mám chronickou nemoc. Mou slabostí je autoimunita. V nějakém ohledu, který nemusí být vždy úplně zjevný, sama sebe ničím. To je velká věc. Asi ji nesmáznu jednou spiritistickou seancí. Možná ani dvěma. Je dobrý o tom vědět a předem s tím počítat. Pak na sebe nevyvíjím zbytečný tlak.
Jsem opuštěné dítě. Odnesli mě od mámy, protože v porodnici nebyly volné roomingy. To si nemůžeš pamatovat! Byla jsi tenkrát takhle malá! Nemůžu. Následky toho mám ale na talíři téměř každý den...
Když se nám podařilo přesvědčit reklamní průmysl, že menstruace není modrá, jako ženy jsme si trochu odfoukly. Teď už to bude dobré! Přirozená součást našich těl třeba konečně nebude tabu. Tak prd! Pravda je, že nás čeká ještě dlouhá cesta.
Lilian Landová je jednou z obětí komunistického režimu. Odstrašujícím příkladem jak tato ideologie intelektuálně, kulturně, lidsky i fyzicky mrzačila hned několik generací. Z jejího příběhu mi běhá mráz po zádech, ale zároveň v něm spočívá i kus naděje.
Domácí násilí, násilí na ženách, dětech, seniorech...zkrátka na komkoliv do moderní společnosti nepatří, a proto vznikla Istanbulská úmluva. Tento dokument nemá za cíl nic jiného než prevenci násilí a účinnější pomoc obětem násilných činů. Přesto ho mnoho lidí považuje za něco strašného, proti čemu se musí všemožně vymezovat nebo dokonce brojit. Proč to?
Myslela jsem si, že o bezpodmínečné lásce jako rodič něco vím. Pak přišla paní Liška a já zjistila, jako už mnohokrát předtím, že jsem úplně mimo. Co mě o lásce naučil nejhnusnější býložravec pravěku?