Život sám je umění. Hláška, která byla vyřknutá už tolikrát, že i desátej nálev Obočí dlouhýho věku je vedle ní pořád celkem fresh. Jednou za čas ji vždycky někdo vypustí do éteru, abychom nezapomněli a mohli se s tím vyrovnat. Jmenovitě třeba Blaise Pascal, Charles Bukowski, Oscar Wilde...
Inspirace. Zlatej prášek, kterej pobízí k horečný činnosti všechny tvořící individua už po staletí. I ti, co by si nejradši jen váleli šunky a popíjeli absinth, dokud na dně lahve nespatřej zelenou vílu, díky ní zvedaj zadky a vytvářej svý dekadentní mástrpísy.
Informace je new black. Už odpradávna byla účinným platidlem nebo komoditou, která byla sama o sobě k nezaplacení. Moudrý horákyni se za dobrou radu platilo zlatem. Zatímco teď jedna válka probíhá celkem tradičníma metodama v terénu přímo na Ukrajině, další probíhá ve světě jedniček a nul. I ona však umí bejt stejně neúprosná...
Můj vztah k logopedii zatím prošel několika fázemi. Od zaklínače, co odhodlaně bojuje proti temnotě, drápům a komunikačním bariérám, přes terminátora, co jede jako stroj naplňující program, pro kterej ho stvořili...no a teď jsem zombie. Walking logodead. Nedokážu najít nic, co by můj vztah ke každodenním cvičením momentálně vystihovalo přesněji...
Válka je svinstvo. Železnou pěstí dopadá na všechny. Nejvíc však na obyčejný lidi. Vždycky to ods*rou. Na obou stranách. Jsem obyčejnej člověk. Mám dvě malý děti. Nedokážu si představit ani polovinu z hrůz, co teď ty lidi prožívaj. Proto teď cejtím takovou bezmoc...
Už ani jedna. Nikdy víc. Myslela jsem si, že žijeme ve 21. století. Jak je teda možný, že v Polsku prosadili jeden z nejpřísnějších protipotratových zákonů. Těhotenství lze legálně ukončit jen v případě, že byla žena znásilněna, nebo když je její život v ohrožení. Druhý případ zjevně není tak důležitý, protože několik žen následkem týhle moderní inkvizice už zemřelo...
Kocour. Moje nejoblíbenější postava z Červenýho trpaslíka. Bezbřehej egoista, co myslí jen na sebe, na sebe a taky na sebe.…
Suchej únor. Měsíc, kdy se už tradičně v našem kraji vžilo nepití. Veškerej alkohol se na osmadvacet dní (jednou za čtyři roky dokonce o den více) zamkne do komory, nebo se rovnou vyleje z oken. Játra si odpočinou, zpomalí se proces jejich petrifikace a hned je zase líp na světě...
Bejt oběť. Oběť okolností. Dělat ze sebe oběť. Bejt v roli oběti. Obětní beránek. Všechno to vypadá jako celkem zajímavá peripetie do dobrýho příběhu. Ráda si to přečtu. Zvlášť, když to ten chudák dostane pěkně sežrat. Bejt obětí v běžným životě ale zas tak cool není, co? Chci bejt silná, přece. Žádná fňukna!
Hejty, hejty a zase ty hejty. Přijde mi, že je to taková naše česká specialitka. Vyjadřovat se ke všemu, co vidím a slyším. Případně i jen tuším. Je totiž až životně důležitý mít názor. Na všechno. Nezáleží na tom, jakej ten názor je. Je úplně mimo mísu? Nevadí. Je úplně blbej? To se snese. Důležitý je jedině to, zda ho vyjadřuju dostatečně hlasitě a dotyčnýho verbálně zebleju od hlavy až k patě...