Jsem žena ve 21. století. Pokročilý stadium emancipace. Můžu být úplně, čím chci. To, co bylo ještě před pár set lety neuskutečnitelný sci-fi, teď není žádnej problém. Je nová doba, přátelé. Éra nekonečnejch možností...
Upřímnou soustrast. Perfektně naučený a plně zautomatizovaný slovní spojení, který říkáme kdekoliv, kam zavítá smrt. Už to tak nějak tradičně patří ke Smrťově štábní kultuře. Říkáme to, aniž bychom nad tím nějak důkladně přemýšleli. Ono má smysl, proč se to v těch krajích vžilo zrovna takhle. Je v tom totiž všechno...
Guilty pleasure. Něco, co je schopno vyrvat mi trn trudnomyslnosti z paty a okamžitě dočerpat náladičku. Zároveň něco, za co se tak trochu stydim. Podle úzkoprsejch společenskejch měřítek bych to totiž dělat neměla...
Poslední dny roku tak nějak tradičně vybízejí k ohlédnutí přes rameno. Jakej ten rok byl? Kudy vedla moje cesta? Jakej kus jsem ušla? To je někdy fakt dobrý zjištění, protože přímo za pochodu to nikdy tak nevyzní. Mám furt pocit, že jedu rychlostí půl metru za hodinu, i když se mi přehřejvaj páčky...
Tvůrčí anorexie je nemoc. Diagnostikuje se poměrně těžko a konvenční léky na ní neexistujou. Pokud často a ráda tvořím, ale nikdy si nedopřeju žádnou odměnu (proč se taky odměňovat za něco tak obyčejnýho; za každej nádech si taky hned neordinuju bonbón), tak jsem jasná...
Prosincový labůž Prosinec s sebou nese řadu nekonečných labůžů (nebo labůží?) Tak si je pojďme všechny hezky zopakovat:) P.S. Když…
Loď potřebuje vyplout. Každá. Ať už mám k dispozici trojstěžník, bitevní galeonu, džunku, nebo nafukovací člun z Lidlu. Žádná z nich nebyla stvořena k tomu, aby zbytečně parkovala v garáži, na půdě, v přístavu. Loď musí vyplout. Tečka...
Domácí násilí je vřed na obličeji každýho vztahu. Asi se kolektivně shodneme, že to je pěknej hnus a je třeba ho odstranit. Bohužel ve společnosti je tahle zkratochvíle tak zakořeněná, že se stala součástí kultury. Minimálně tý lidový určitě. Vzpomeňme na úsměvnou písničku V jednym dumku na zarubku...
Vyhoření. Další fantomová diagnóza. Nikdo jí pořádně neviděl, ale pořád se o ní zasvěceně hovoří. Je to jako studovat encyklopedii dinosaurů. Je to obrovský, mnohavrstevný, fascinující, ale taky hodně vzdálený. To se mi nemůže stát. Že ne?
Hrdina. Kdo to sakra je? Schválně si zavři oči a představ si toho svýho. Může to bejt kdokoliv. Třeba tvůj kámoš, kterej se ujal vypelichanýho psa z útulku. Nebo Eddard Stark ze Zimohradu, jemuž čest nedovolila couvnout ani o píď. Může to bejt i tvoje máma, co se na všechny usmívá, všechny podporuje a brečí vždycky až v koupelně...