Temné blues v New Orleans aneb love letter na rozloučenou
Temné blues v New Orleans. Poslední setkání s vámi, pane Kosku. Leželo mi tu ladem už pár měsíců. Nebyl čas, nebyla příležitost. Možná jsem ale prostě jen nebyla připravená se rozloučit. Věděla jsem, že to bude vaše poslední tango de la muerte mezi řádky.
Vraťte mi můj obličej aneb jak moc smrtelný hřích je marnivost?
Většinu života mi na vzhledu moc nezáleželo. Starej pankáč. Nikdy bych o sobě neřekla, že jsem marnivá. Jakmile je ale s mým obličejem něco jinak (třeba mega otok ze zánětu slinný žlázy), najednou mi není komfortně a nechce se mi lézt mezi lidi…
Korzet aneb co nás dusí?
Viděla jsem teď skvělý film. Korzet určitě není pro všechny. Ne každý se v tom najde. Ne každý je ochotný se pachtit za zlatem, co je v něm důmyslně skrytý. Ty, co jsou ochotný kopat, ale odejdou s velmi hutným poselstvím…
Písně temných věků aneb lidský osudy se zas tolik nemění
Zastesklo se mi po čistě historické fantasy. Vyhrabala jsem Písně temných věků, který na mě už od velkých zářijových slev na Kosmasu trpělivě čekají v knihovničce. Chtěla jsem příběhy bez zbytečných cirátů, výmyslů a hovadin. Všechny ty originální světy, nový rasy a alternativní dimenze miluju, ale občas si je musím trochu naředit…
Chameleon aneb ukazovat barvy, co chybí
Chameleon je roztomilý zvířátko, který mění barvu podle prostředí, ve kterým se nachází. Funguju podobně. Akorát naopak. Ukazuju barvu, která s daným prostředím většinou koliduje, protože tam chybí. Drsňák nebo něžná a pečující víla? Zvládnu obojí…
Láska je jen jedna aneb Měsíční kámen dokazuje, že Byli jsme tu vždycky
Před Vánocemi se mi doma sešly dvě knížky. Byli jsme tu vždycky od Filipa Titlbacha a Měsíční kámen od Sjóna. Každá z nich je úplně jiná, ale vzájemně se potvrzují. Příběh Mániho Steina dokazuje, že LGBT+ tu skutečně byli vždycky a ačkoliv doba trochu pokročila, pořád jsme celkem v řiti.
Domácí úkoly aneb stokrát nic tě nezabije ani neposílí
Klasická logopedie z našich životů prakticky vymizela. V hojné míře ji nahradily domácí úkoly. Staly se běžnou součástí našich životů. Jako čištění zubů. I ony dávají smysl, jen pokud se dělají každý den. Egypt měl svých deset ran, my máme domácí úkoly…
Nejsladší na světě je spravedlivý spánek aneb lidé, spěte
„Spánek je pro slabý. Vyspíš se až hrobě.“ Silácký řeči, který nás mají udržet vzhůru ještě chvíli. Kdybychom jen tušili, jakou rychlostí se k tomu hrobu přibližujeme právě tím, že nespíme, možná bychom se naučili říkat něco jinýho. Třeba: „Každý spánek je malý vítězství.“
Mlýn na mumie aneb život je krásný. Tečka.
Mlýn na mumie je báječné čtení. Velmi květnaný důkaz, že život JE krásný. I když na to kolikrát nevypadá. Dost možná jakákoliv moje další slova nejsou potřeba. Prostě si sundejte klapky z očí, rozhlédněte se kolem a zakousněte se do tohoto chutného literárního prasátka vzpruženého kaštanovo-lanýžovou nádivkou. Tečka.
Konec nevinnosti aneb ať těmi vraty projde cokoliv, neuhnete, nebo?
Naše dětsví je (nebo by mělo být) obdobím nevinnosti. Časem, kdy můžeme růst svým vlastním tempem a nepřemýšlet nad tím, co přijde. Přechod z dětsví do dospělosti se pak projevuje právě tím, že o tuhle nevinnost přicházíme. Na každýho to přijde jindy…