Hlubiny města vás zvou na rande s místem, kde žijete
Někdy se vracím ze schůzek, které mohly být jen e-mailem. V případě antologie Hlubiny města mám opačný problém. Všechny místní povídky by mohly být klidně i románem a já bych si je rozhodně moc ráda přečetla.
Smetištejn. Neopouštěj starý bordel pro nový
První věc, co se díky Smetištejnu naučíme, je neskuhrat nad neustále se obnovující vrstvičkou prachu v našich domovech. Mít doma trochu bordel je v pohodě. Může být hůř. Daleko hůř. Vážit si hodnoty věcí pak přijde jakoby samo. Mimoděk.
Jak zemřít osamocen. Radostný průvodce k ničemu
Pohodlně se posaďte a přečtěte si knihu Jak zemřít osamocen. Je o tom, co (ne)máte dělat. Nedozvíte se téměř nic. Uprostřed hromady koček, rozšlapaných chipsů, tepláků a dokumentů o vraždách ale možná vytryskne pramen čirý radosti. Je to geniální.
Cíťa aneb tichá voda se vylévá z břehů
Jedna z nejkrásnějších knížek poslední doby je určitě Cíťa. Je tak nádherná, že jsem ji vůbec nechtěla dát z ruky. A ta modrá barva! Tak magnetická. Tak uklidňující. Nejvíc uklidňující je ale důkaz, že na citlivosti a introverzi je toho daleko víc než to, že jsme ty divný…
Anglická kuchyně slečny Elizy aneb život pečený ve vinném listu
Je hodně knih, které jsem schroustala na posezení. Anglická kuchyně byl však opravdu kulinářský zážitek. Život zkrátka je poezie a je jedno, jestli naši lásku k němu vyjádříme básní nebo receptem na labutí vejce.
Jiný kraj aneb všude stejně, doma nejstejněji
Antologie Jiný kraj mi tu straší už někdy od jara. Věta „…mořské panny plavou mezi igelitovými sáčky…“ na obálce se okamžitě stala spouštěčem mého enviromentálního žalu, který mě občas přepadá. Spouštěčů všeho možného tam bylo víc a ačkoli je kniha plná mágů, mořských panen a víl, je aktuálnější než cokoli jiného.
Operace Petragun aneb tři důvody, proč milujeme Legii
V Operaci Petragun jsem konečně rozklíčovala, proč je Legie tak skvělá a proč ji vlastně čtu. Podvědomě jsem to tušila od začátku, teď jsem to konečně vyslovila nahlas. Dost mi v tom pomohl Kapitán Bouchač a jeho „Není to žádný Shakespeare, ale funguje to vždycky.“
Holky a kluci. V čem je rozdíl? aneb ať si nosí růžovou, kdo chce
Holky jsou slabší. Kluci nepláčou. Pochlap se. Vzmuž se. Tancování je pro holčičky. Neskutečné množství vlezlých předsudků, které tu s námi žijí jako obtížný hmyz a stejně tak se i chovají. Přitom ve výsledku nepomáhají vůbec nikomu.
Mluvící kámen aneb číst si jen tak
Zase jsem se jednou rozhodla, že si přečtu něco mimo pořadník. Vyhrál to Mluvící kámen od pana Isaaca. Ano. TOHO Isaaca. Isaaca Asimova. Nelitovala jsem ani vteřinu, přestože to byl pravěkej salát. Kdy jindy číst knížky jen tak, než když máte narozeniny?
Růže pro Algernon aneb být málo je stejné jako být moc
Dnes již kultovní dílo Daniela Keyese Růže pro Algernon ztělesňuje myšlenku, že všichni jsme lidi a všichni toužíme po lásce a přijetí bez ohledu na to, jak moc je pomačkaná schránka, v níž žijeme. A že bychom po sobě měli přestat házet těma šutrama, protože nikdy nemůžeme úplně vědět, jak to vlastně je…