Mrtvá schránka navrací odhodlanou posádku Kraksny konečně zpět na Zemi. Právě tam se totiž nachází možnost, jak se spojit s odbojem plukovníka Batisty a zažehnout odpor proti švestkám konečně v plné parádě. A koneckonců poslední přání je poslední přání. Neuděláš nic...
Peklo neexistuje, všichni ďáblové jsou zde. Peklem jsou ti druzí. V různých obměnách se opakuje pořád ta samá písnička. Peklo si ze života nakonec vždycky děláme sami. Všichni jsme v pekle Hébert je pak příkladem největšího pekla ze všech pekel. Když ubližujeme dětem...
Temné blues v New Orleans. Poslední setkání s vámi, pane Kosku. Leželo mi tu ladem už pár měsíců. Nebyl čas, nebyla příležitost. Možná jsem ale prostě jen nebyla připravená se rozloučit. Věděla jsem, že to bude vaše poslední tango de la muerte mezi řádky.
Zastesklo se mi po čistě historické fantasy. Vyhrabala jsem Písně temných věků, který na mě už od velkých zářijových slev na Kosmasu trpělivě čekají v knihovničce. Chtěla jsem příběhy bez zbytečných cirátů, výmyslů a hovadin. Všechny ty originální světy, nový rasy a alternativní dimenze miluju, ale občas si je musím trochu naředit...
Před Vánocemi se mi doma sešly dvě knížky. Byli jsme tu vždycky od Filipa Titlbacha a Měsíční kámen od Sjóna. Každá z nich je úplně jiná, ale vzájemně se potvrzují. Příběh Mániho Steina dokazuje, že LGBT+ tu skutečně byli vždycky a ačkoliv doba trochu pokročila, pořád jsme celkem v řiti.
Mlýn na mumie je báječné čtení. Velmi květnaný důkaz, že život JE krásný. I když na to kolikrát nevypadá. Dost možná jakákoliv moje další slova nejsou potřeba. Prostě si sundejte klapky z očí, rozhlédněte se kolem a zakousněte se do tohoto chutného literárního prasátka vzpruženého kaštanovo-lanýžovou nádivkou. Tečka.
Knížku Frankenstein z Bagdádu jsem si pořídila hlavně kvůli Jitce Jeníkový, překladatelce. Taky proto, že s literaturou arabskýho světa nemám až na Rúmího básně a pohádky Tisíce a jedné noci žádný trvalejší vztah. Když nechci odsuzovat, ale pochopit, musím se dovzdělat, že ano!
Punk znám. Několik let jsem jím žila a v soft rodičovský verzi v tom pokračuju dosud. Na splatterpunk* jsem kápla až s Organickou oprátkou. Pokud platí Picassovo "Vše, co si dokážete představit, je skutečné", tak potěš koště. Takový prasárny si totiž zdaleka nepředstavuje jen Koubek.
První kniha, kterou jsem přerušila svou delší čtecí pauzu, byla Nestvůra z Essexu. Byl to očekávaně příjemný (proto jsem si ji vybrala) a neočekávaně feministický zážitek (kdybych tušila, tím spíš bych si ji vybrala).
Dělat spoustu různorodých věcí může být pěkný průser...nebo naopak velká paráda. Veronika Krištofová, autorka knížek o Eliášovi, je žena mnoha talentů a schopností. Herečka, scénáristka, divadelní režisérka, píše knihy a autorské hry, dělá interaktivní vzdělávací programy do škol, má galerii...Všechno elegantně kombinuje a stíhá, nic a nikoho nehází přes palubu a jako správná kapitánka pluje tam, kam jí velí srdce (btw nejlepší kompas)...