Cíťa aneb tichá voda se vylévá z břehů
Jedna z nejkrásnějších knížek poslední doby je určitě Cíťa. Je tak nádherná, že jsem ji vůbec nechtěla dát z ruky. A ta modrá barva! Tak magnetická. Tak uklidňující. Nejvíc uklidňující je ale důkaz, že na citlivosti a introverzi je toho daleko víc než to, že jsme ty divný…
Dušek a úcta k příběhům. Míň mudrovat a víc se ptát
To, že byl Jarda Dušek u Čestmíra Strakatého, jste asi pravděpodobně zaregistrovali. Ještě tak před týdnem jeho výstup hýbal celým internetem a efektivně rozděloval lidi na ty, kteří ho adorují za „pravdivé, byť nepopulární názory“, a ty druhé, které vyloženě naštval. Mám pocit, že nám ale trochu uniká smysl.
Anglická kuchyně slečny Elizy aneb život pečený ve vinném listu
Je hodně knih, které jsem schroustala na posezení. Anglická kuchyně byl však opravdu kulinářský zážitek. Život zkrátka je poezie a je jedno, jestli naši lásku k němu vyjádříme básní nebo receptem na labutí vejce.
Neslyšící mezi námi. Je problém ve sluchu nebo ve společnosti?
Neslyšících je na světě zhruba 360 milionů. To už je pořádná skupina lidí. Řada z nich se stále setkává s nepochopením, předsudky i diskriminací. Je však problémem skutečně sluch nebo je postižená společnost, která diskriminuje?
Jiný kraj aneb všude stejně, doma nejstejněji
Antologie Jiný kraj mi tu straší už někdy od jara. Věta „…mořské panny plavou mezi igelitovými sáčky…“ na obálce se okamžitě stala spouštěčem mého enviromentálního žalu, který mě občas přepadá. Spouštěčů všeho možného tam bylo víc a ačkoli je kniha plná mágů, mořských panen a víl, je aktuálnější než cokoli jiného.
VonTree Candle – když je všude kolem tma, zapal svíčku
Doposud ji nebylo slyšet. V patnácti letech Evu Vontrobovou totiž spolknul svět ticha. Byla jí jako prvnímu člověku v ČR diagnostikována Auditory neuropathy. Od té doby je dle svých slov „hluchá jak kameň“. Spolehlivě za ni však hovoří její tvorba. Pod značkou VonTree Candle vyrábí úžasné svíčky a svou činností zároveň pomáhá k osvětě v oblasti neslyšících a sluchového postižení.
Operace Petragun aneb tři důvody, proč milujeme Legii
V Operaci Petragun jsem konečně rozklíčovala, proč je Legie tak skvělá a proč ji vlastně čtu. Podvědomě jsem to tušila od začátku, teď jsem to konečně vyslovila nahlas. Dost mi v tom pomohl Kapitán Bouchač a jeho „Není to žádný Shakespeare, ale funguje to vždycky.“
Číst si znovu o boji, když válka už dávno skončila. Kojící Spock mi dává zabrat
Zpracovávám teď redakční poznámky ke své druhé knize Kojící Spock. Otevírám stará zranění, která jsou furt živá a bolí. Někdy je to tak nesnesitelné, že bych knihu nejradši smazala jedním kliknutím.
I smrt potřebuje naději. Pohřební průvodci představují pohřby trochu jinak
Smrt je v naší společnosti velmi těžké téma. Pohřby, které nejvíc připomínají, že smrt skutečně existuje a je nám pořád velmi nablízku, pak podle toho vypadají. Od všudypřítomné černé až po těžký hutný příkrov drtící srdce pozůstalých, s nímž máme pocit, že slunce už nikdy nevyjde. Musí to tak ale být?
Holky a kluci. V čem je rozdíl? aneb ať si nosí růžovou, kdo chce
Holky jsou slabší. Kluci nepláčou. Pochlap se. Vzmuž se. Tancování je pro holčičky. Neskutečné množství vlezlých předsudků, které tu s námi žijí jako obtížný hmyz a stejně tak se i chovají. Přitom ve výsledku nepomáhají vůbec nikomu.