Suchej únor aneb suchá huba půl zdraví
Suchej únor. Měsíc, kdy se už tradičně v našem kraji vžilo nepití. Veškerej alkohol se na osmadvacet dní (jednou za čtyři roky dokonce o den více) zamkne do komory, nebo se rovnou vyleje z oken. Játra si odpočinou, zpomalí se proces jejich petrifikace a hned je zase líp na světě…
Neobětuj oběť aneb jsme ti, na které čekáme
Bejt oběť. Oběť okolností. Dělat ze sebe oběť. Bejt v roli oběti. Obětní beránek. Všechno to vypadá jako celkem zajímavá peripetie do dobrýho příběhu. Ráda si to přečtu. Zvlášť, když to ten chudák dostane pěkně sežrat. Bejt obětí v běžným životě ale zas tak cool není, co? Chci bejt silná, přece. Žádná fňukna!
Hejty vol.2 aneb kydat hnůj zpoza kočky
Hejty, hejty a zase ty hejty. Přijde mi, že je to taková naše česká specialitka. Vyjadřovat se ke všemu, co vidím a slyším. Případně i jen tuším. Je totiž až životně důležitý mít názor. Na všechno. Nezáleží na tom, jakej ten názor je. Je úplně mimo mísu? Nevadí. Je úplně blbej? To se snese. Důležitý je jedině to, zda ho vyjadřuju dostatečně hlasitě a dotyčnýho verbálně zebleju od hlavy až k patě…
Emancipace zas*aná aneb buď čím chceš, ale!
Jsem žena ve 21. století. Pokročilý stadium emancipace. Můžu být úplně, čím chci. To, co bylo ještě před pár set lety neuskutečnitelný sci-fi, teď není žádnej problém. Je nová doba, přátelé. Éra nekonečnejch možností…
Upřímnou soustrast aneb co (ne)říkat rodičům, kterým zemřelo dítě
Upřímnou soustrast. Perfektně naučený a plně zautomatizovaný slovní spojení, který říkáme kdekoliv, kam zavítá smrt. Už to tak nějak tradičně patří ke Smrťově štábní kultuře. Říkáme to, aniž bychom nad tím nějak důkladně přemýšleli. Ono má smysl, proč se to v těch krajích vžilo zrovna takhle. Je v tom totiž všechno…
Guilty pleasure neexistuje aneb když ti to dělá radost…
Guilty pleasure. Něco, co je schopno vyrvat mi trn trudnomyslnosti z paty a okamžitě dočerpat náladičku. Zároveň něco, za co se tak trochu stydim. Podle úzkoprsejch společenskejch měřítek bych to totiž dělat neměla…
2021: Ohlédnutí aneb roční nepovinná prohlídka vznášedla
Poslední dny roku tak nějak tradičně vybízejí k ohlédnutí přes rameno. Jakej ten rok byl? Kudy vedla moje cesta? Jakej kus jsem ušla? To je někdy fakt dobrý zjištění, protože přímo za pochodu to nikdy tak nevyzní. Mám furt pocit, že jedu rychlostí půl metru za hodinu, i když se mi přehřejvaj páčky…
Tvůrčí anorexie aneb dát svýmu umělci nažrat
Tvůrčí anorexie je nemoc. Diagnostikuje se poměrně těžko a konvenční léky na ní neexistujou. Pokud často a ráda tvořím, ale nikdy si nedopřeju žádnou odměnu (proč se taky odměňovat za něco tak obyčejnýho; za každej nádech si taky hned neordinuju bonbón), tak jsem jasná…
36. Prosincový labůž
Prosincový labůž Prosinec s sebou nese řadu nekonečných labůžů (nebo labůží?) Tak si je pojďme všechny hezky zopakovat:) P.S. Když nemáš sníh, posyp se kuličkama z polštáře:) Komplet Neslyšící příručka, kde si společně nastavíme komunikaci na nadsvětelnej mód. Hrajete World of Warcraft? Neslyšící jo!
Bejt jako loď aneb plout i přesto, že jsem zralá na přístav
Loď potřebuje vyplout. Každá. Ať už mám k dispozici trojstěžník, bitevní galeonu, džunku, nebo nafukovací člun z Lidlu. Žádná z nich nebyla stvořena k tomu, aby zbytečně parkovala v garáži, na půdě, v přístavu. Loď musí vyplout. Tečka…