Asi stárnu. Ve svejch jednatřiceti jsem poprvý použila tuhle zprofanovanou hlášku. Smrtelně vážně. Nedávno jsem byla fotit s Agience Photography, nejhustší fotografkou, co znám. Běhala jsem po Divoký Šárce s cvičnou replikou meče, oháknutá jako elfka z komanda veverek...
S princeznama jsem ve styku téměř denně. A některý z nich mě fakt dráždí. Hlavně Popelka, Sněhurka a Šípková Růženka. Walt Disney. Stará škola. Všechny jsou naivní, ustrašený a útrpně snášejí všechna protivenství a příkoří osudu. Jsou pasivní, nechají si s*át na hlavu a čekají, až jim někdo pomůže...
Kojení. Velmi ožehavá záležitost, vzbuzující odpor nebo minimálně rozporuplný pocity. Žádná činnost spojená s lidským tělem není tak kontroverzní. Ani sex, ani vylučování. Přitom kojení je normální jako kterýkoliv jiný jídlo. Přijde nám normální jíst. Jíme několikrát denně a k nitrožilní výživě se uchylujem, až když nemáme jinou možnost. Logicky. ..
Fakt nevim, kde jsme přišli k tomu, že jako lidi nemůžeme bejt vším, čím jsme, nebo čím bychom bejt chtěli. Nemůžeme bejt potetovaný a zároveň zodpovědný a milující rodiče (nebo lidi všeobecně pro ty, kdo nemají tenhle obohacující plugin). Nemůžeme se vyfiknout jako dáma a zároveň mluvit jak dělník z doků...
Jsem bojovnice každým coulem. Proto mám v oblibě všechny možné hrdiny. Jmenovitě třeba Geralta, Ciri, Juliu Abatemarco, Faramira, Kapitána Ameriku, rytíře Jedi, Ragnara, Tonksovou, Kirka, Spocka, Neytiri, Aryu, Ygritte, Brienne z Thartu, Ohaře, Oberyna Martella…a spoustu, spoustu dalších...
V sobotu jsme byli na rande. Po pěti letech. Poprvé za tu dobu jsme u toho nemuseli mít jedno dítě na zádech a druhý pověšený za nohu jako kouli. Nevrhali jsme se elegantními parakotouly před auta, abychom zachraňovali Fínu, která nedostatek sluchovejch vjemů (jako třeba kvílící brzdy) nahrazuje o to větším nadšením a zběsilou akcí...
Táta se vrátil domů z kérky. Nic zvláštního, to známe. Malá terminátorka však po chvíli zbystřila. Přišla k němu a zručnym zápasnickym chvatem mu vyvrátila hlavu na stranu...